Když se bavíme o infarktu, asi nikoho nepřekvapí a nepobouří fakt, že značná část lidí si ho přivodí špatným životním stylem – kouřením, obezitou, sedavým režimem, nezdravým jídlem, stresem. Ale v každé skupině takto nemocných lidí máte pak určité procento těch, kteří za svůj stav nemohou. Je způsoben například dědičně vázanou, extrémně vysokou hladinou cholesterolu. Mohli bychom se metafyzicky ptát – jaké hnutí mysli vedlo tohoto člověka k tomu, že má tak vysoký cholesterol? Ale v těchto případech bych řekla, že se sluší zůstat při zemi a říci – inu, s takovou genovou zátěží je opravdu těžké pohnout…
Prokletí
V případě nemocných trpících rakovinou můžeme takové případy geneticky vázaných onemocnění vidět zrovna tak. Ať už vysloveně v rámci rodiny – kdy se gen pro rozvoj onkologického onemocnění dědí a v rodině je pak takto nemocných osob opravdu hodně. Nebo vznikne nová mutace genu, která rakovinu spustí. Některé souvislosti ohledně rozvoje rakovinného bujení jsou známy, některé méně, některé vůbec.
Složitá kauzalita
Pokud máme co do činění s naprosto jasným případem toho, jak otřesná životospráva nebo nebezpečné chování přivodí nemoc nebo úraz, je situace jasná. Ale pokud jde o tak složitou záležitost, jako je rakovina, mějme se na pozoru. Ano, do značné míry rozvoj nádorového bujení ovlivňuje kouření, alkohol, strava, chemikálie, které dokážeme ovlivnit snadno. Má na něj vliv ale i již zmíněná genetika, která prakticky ovlivnit nejde. A konečně má vliv i psychika, jejíž ovlivnění je asi vůbec nejsložitější.
Emoce nemoce
Bezesporu pocity působí na tělo. Na to člověk nemusí mít doktorát, ani nemusí pozorovat molekuly. Naše emoce spouští celý chemický koktejl a dlouhodobé emoce jednoho druhu spouštějící koktejl jednoho druhu ovlivňují následné tělesné reakce jednoho druhu. Nemůžeme tedy říct, že naše psychické rozpoložení nemá na rozvoj třeba rakoviny vliv. Často se udává příklad smutných, zahlcených, odevzdaných lidí, kteří jsou snad k rakovině náchylnější. Ale proč ne všichni? Proč někteří lidé, kteří mají těžký život pod psa a nemají se vůbec rádi, žijí dlouhá léta a rakovinu nedostanou? A proč někteří úžasní veselí lidé plní energie, kteří život milují, rakovinu dostanou klidně i v časném věku a podlehnou jí? Proč onemocní děti?
Odpovědnost ano, vina ne
Těžko zevšeobecňovat. Můj osobní skromný názor je takový, že za těžká onemocnění mohou z velké části geny – nebo chcete-li karma. A do jaké míry si myslíme, že si za geny a karmu můžeme sami, do takové potom ukazujeme prstem na pachatele, který onemocní. Dobře. Odpovědnost ano, ta je vždy na místě – když onemocníme, přirozeně se ptáme sami sebe: co jsem udělal špatně, co mohu vylepšit? A choroba pro nás může být významným milníkem, předělem, odrazovým můstkem k pozitivní změně. Ale pokud bude nálada taková, že nemoc je moje vina a jsme odsouzeni k věčnému zatracení a ponecháni napospas osudu, asi to moc pozitivní reakci nenastartuje.
Klonila bych se k tomu snažit se být maximálně ohleduplní a nápomocní. Jsme společnost lidská, to znamená soucítící, pomáhající, odpouštějící – sobě i druhým. Koneckonců léčíme a léčbu hradíme i silným kuřákům, kteří si za svou nemoc do značné míry opravdu mohou sami. Pomáhejme si tedy – na úrovni fyzické, psychické, i karmické.
