Koncem minulého roku jste dostala Cenu ministra zdravotnictví za práci ve prospěch osob se zdravotním postižením. Potěšilo vás to, že?
Byla jsem velice překvapená a byla jsem ráda. Ne kvůli sobě, ale kvůli Vojtově metodě, která tady je a není. Je mezi lidmi známá, ale celý rehabilitační systém se moc nezná. A to je hrozná chyba. Nebo se jej někteří lidé snaží pozměnit a udělat si z toho svoje metody. Zkrátka je v tom trošku zmatek. A to mě mrzí. Já se Vojtově metodě věnuji v podstatě od počátku. V roce 1961, když jsem skončila školu, jsem se setkala s Václavem Vojtou, který si mě později vzal k sobě do Prahy jako první rehabilitační pracovnici. To trvalo ale jenom do roku 1968, kdy emigroval.
V čem je Vojtova metoda unikátní?
Je to reflexní systém, pomocí kterého vyvoláváme reakce určitých svalů. Říká se tomu reflexní lokomoce. Je to v podstatě návod na pohyb z místa na místa, na pohyb vpřed. Je to ale celý systém, který musíte znát. Tam si nemůžete říct, teď budu cvičit třeba jenom břišní svaly. To dělá většina metod. Důležité je, že se musíte naučit používat správnou polohu a reflexní zóny. A to není jen tak. Jako například v akupunktuře ─ také nemůžete jen tak někam něco píchnout. Vy se musíte naučit citlivě vyhmátnout určitou zónu, pak ji kombinovat s jinými zónami a pomocí toho dávat informace centrálnímu nervovému systému, který zpětně spustí reakci ve viditelném lokomočním systému. Je to sice v poloze na břiše, a někdo říká, tak přece nebudeme cvičit pacienta na břiše, když potřebuje chodit, ale tam jsou všechny prvky důležité pro vzpřímení a systém hledání polohy těla ve smyslu rovnováhy a lokomace.
Co to je lokomoce?
Pohyb vpřed z místa na místo. Jenomže lokomoce není jenom tohle. Vy musíte také pracovat proti gravitaci nebo s určitým systémem zkřížených modelů. Lokomoce je třeba chůze – jedna noha se opře, druhá jde dopředu. A proti tomu se pohybují horní končetiny. Právě s lokomocí je problém třeba u dětí s mozkovou obrnou. Buď se vůbec nemůžou hýbat z místa na místo, nebo, pokud mají lehčí formu postižení, se pohybovat mohou, ale vystaví si vlastní držení těla s narušenou rovnováhou. To může negativně ovlivňovat spasticitu neboli zkracování svalů a pak se celkově začne brzdit pohyb vpřed.
Při kterých diagnózách tato metoda pomáhá?
Diagnóz, při kterých se dá touto metodou pomoci, je strašně moc. Ale já jsem pracovala a pracuji především s dětmi s lehkou mozkovou obrnou. Tato reflexní metoda se používá například u dětí už v době novorozenecké. Samozřejmě i v jiných věkových kategoriích, ale tam je to horší, protože už mají vytvořené chyby v pohybu vpřed. A také u dospělých pacientů, kteří mají po mozkové mrtvici ochrnutou polovinu těla. Lokomoce je vlastně vrozený program, který dostanete do vínku, když se narodíte. A my se tímto lokomočním systémem zabýváme a víme, jakým způsobem se dá vyvolat ideální lokomoční systém. To je vyzkoušené na zdravých novorozencích. Představte si miminko, které ještě nemá žádné předpoklady, aby chodilo nebo lezlo, a my to u něj můžeme reflexně vyvolat. A když to bylo v 60. letech ověřeno, tak se začalo přemýšlet, jak pomáhat dětem, které toto vzpřímení, koordinaci končetin nebo lokomoční systém nemají. Hledaly se zóny, kde se dá spouštět ideální lokomoce. Nebo kde se k ní můžeme co nejvíce přiblížit. Je to reflexní systém, který se člověk musí naučit a musí ho umět používat. Než se ho člověk naučí opravdu dobře, tak to trvá i nějaký rok. Pak si možná udělá ještě nějaký jiný kurz, protože někdo říká, že čím více vím, tím více toho dokážu. To ale není úplně pravda: například tenhle systém vyžaduje se do něho úplně ponořit, skutečně se tím zabývat a objevovat všechny nuance té práce. Každý pacient je jiný a může mít úplně jinou poruchu, co se týče rovnováhy a lokomoce.
Kolik rehabilitačních pracovníků nebo fyzioterapeutů v Čechách využívá tuto metodu?
Dnes to jsou stovky, možná tisíce lidí, kteří jsou v této metodě vyškolení. Jenomže přesně nevím, jak ji používají. To už je na zodpovědnosti a charakteru každého. Protože to je určitý boj. Naučit se to tak, aby člověk opravdu pomáhal, ne aby jen něco odcvičil, to není jen tak. Kolik je takových lidí nevím, ale myslím, že hodně. Problém je v tom, že někteří z těch, kdo jsou v tom vyškolení, potom skočí na další metodu a na další… To je jako řemeslo. Když se chcete něčím vyučit a dělat to celý život, tak máte opravdu pořád co dělat. A když se skáče z jedné metody na druhou, tak si myslím, že se nic nedělá pořádně. Možná se mýlím, ale já jsem pro jednu metodu, zaměřit se na ni, a jestliže mi pomáhá, tak se jí držet.
Jak se vám tuto metodu dařilo v počátcích prosazovat?
Měla jsem velké štěstí. V roce 1964, když jsem přišla do Prahy, doktor Vojta požádal doškolovací ústav v Brně, abychom mohli školit jakési počátky té jeho metody. Měl jednak školení pro lékaře a také školení pro fyzioterapeuty. To se skutečně podařilo zavést, takže já jsem tam například měla malou ordinaci, kam vždycky na čtrnáct dnů chodili dva frekventanti z celé republiky na výuku kineziologie neboli nauky o pohybu. Tehdy ta metoda nebyla v konečné podobě jako dnes, ale byly tam hlavně základy pro to, jak máme pracovat s postiženými dětmi. A v době, kdy doktor Vojta emigroval, jsem si myslela, že všechno skončí, a ono ne, ono to pokračovalo. Nevím, jak to bylo možné, ale ta spolupráce pokračovala dál na moje jméno a záštitou byl profesor Pfeiffer. Ten se také zasloužil, abychom tuto metodu mohli i školit. A to trvalo až do roku 1989.
Doktor Vojta propagoval svou metodu i v Německu?
Po emigraci se dostal do Kolína nad Rýnem a tam začal pracovat na své metodě, pracoval na ní desítky let. Publikoval v němčině i jiných jazycích. A samozřejmě v češtině. Po revoluci jsme vstoupili do Mezinárodní Vojtovy organizace a museli začít dělat školení stejného typu jako v Německu. Nebylo to nic jednoduchého. Musela jsem si na to přizvat další kolegyně, které to školení převzaly na sebe a začaly ho dělat v Olomouci. Já už dnes neškolím, ale ještě se scházím s kolegyněmi, které mají atest na tuto metodu, a dělám cvičení, když jim to třeba nejde nebo když potřebují něco vysvětlit. Probíráme to spolu jak teoreticky, tak prakticky.
Kolik je vám vlastně let?
Osmdesát.
A vy v osmdesáti ještě pracujete?
Musím zaklepat, že mám to štěstí, že se držím na nohách docela dobře. A hlava mi slouží. Není to úplně nejlepší, ale ještě to jde.
Jaký máte vztah k Praze 2?
Na poliklinice na Karlově náměstí jsem pracovala od roku 1964 do roku 1989 na dětském oddělení. S fyzioterapií jsem tam strávila většinu života. Byla jsem tam ráda, všichni mi vycházeli vstříc, nebyly tam žádné problémy. Všechno šlo velice dobře i poté, co už tam doktor Vojta nebyl: pokračovala jsem dál a bojovala za jeho metodu. A podařilo se nám zavést něco, čemu se sice nesmělo říkat Vojtova metoda, ale říkalo se tomu reflexní lokomoce. Každý věděl, že to vedu já, abychom mohli pokračovat. Dnes jsem velice ráda, že i když jsou nějaké problémy a občas mě něco bolí, můžu pokračovat. A jakmile začnu pracovat, tak mě přestane všechno bolet.
Marcela Klemová
Narodila se 20. ledna 1941 na Hluboké.
Po ukončení jedenáctiletky absolvovala nástavbu pro rehabilitační pracovníky. V oboru pracuje dosud.
Ovdověla, má dvě vlastní a jedno osvojené dítě a spoustu vnoučat.
Baví ji hlavně zahrada a cestování, ráda řídí auto a věnuje se vnoučatům.
