A díky jemu víme, jak panovníci v jeho době vypadali, ale také, co bylo právě v módě, jak byly zařízené královské komnaty a vůbec jaký tehdy vládl styl.
Winterhalter pocházel z malé německé vesnice Mezenschwand ve Schwarzwaldu, kde se narodil jako šesté z osmi dětí místního rolníka. Jen čtyři z nich se ale dožily dospělosti, mezi nimi i jeho mladší bratr Hermann Fidel Winterhalter (1808 – 1891), který se rovněž stal úspěšným malířem a s nímž si Franz Xaver rozuměl.
V letech 1818 – 1824 se Franz Xaver Winterhalter učil litografem na Uměleckém institutu ve Freiburgu a potom získal v osmnácti letech stipendium na studium malířství na Umělecké akademii v Mnichově. Během této doby pracoval v ateliéru portrétního malíře Josepha Karla Stielera a působil i jako litograf. Po ukončení studia přišel v roce 1828 do Karlsruhe, kde získal místo učitele malby u bádenské markraběnky Sophie Margravine. Zde také vytvořil portrét bádenské velkovévodské rodiny.
V letech 1833 – 1834 odcestoval do Itálie a věnoval se tam malbě romantických žánrových scén ve stylu Louise Léopolda Robertse. Po návratu do Karsruhe byl velkovévodou Leopoldem jmenován bádenským dvorním malířem, později však na krátký čas dvůr opustil a pobýval v Paříži, kde vzbudil velkou pozornost právě svými italskými žánrovými obrazy. Jako chráněnec krále Ludvíka Filipa I. se stal nejžádanějším portrétním malířem ve Francii a maloval portréty královské rodiny a významných osobností u dvora.
Úspěch těchto obrazů mu přinesl renomé specialisty na aristokratické portréty, což mu přineslo zakázky od mnoha evropských aristokratických i vládnoucích domů – v roce 1841 ho pozvala královna Viktorie na britský dvůr, v roce 1852 královna Izabela II. Španělská na dvůr španělský. Po nástupu Napoleona III. na francouzský trůn se vrátil do Paříže. K jeho zákazníkům náležel také belgický královský dvůr i panovnické domy ve Vídni a v Petrohradu.
Winterhalter tak portrétoval řadu korunovaných hlav celé Evropy. Zpočátku byl jeho styl dosti konzervativní a „staromódní“, jeho charakteristickým znakem byl hladký, jakoby emailovaný povrch malby, což se postupem doby změnilo. Na jeho nejproslulejším díle, notoricky známém portrétu rakouské císařovny Alžběty zvané Sissy, je již vidět značná uvolněnost jeho malířské techniky. Druhým jeho nejznámějším obrazem je portrét francouzské císařovny Evženie, kterým si vydobyl velkou slávy na výstavě v roce 1853. Malířskou techniku měl přitom zvládnutou natolik, že většinu svých obrazů maloval rovnou na plátnu, aniž by se zdržoval předběžnými studiemi.
Jednou z příčin jeho úspěchu bylo jistě i to, že jeho obrazy portrétovaným lichotily – na nich každá žena byla krásná. Jeho bohatí patroni z mocných rodin si ho cenili a v těchto kruzích byl malířem více než uznávaným. Nerozuměl si jedině s kritiky. Po celou dobu jeho tvůrčí činnosti ho povětšinou neuznávali, vytýkali mu vyumělkovanost, nepřirozenost, povrchnost a snahu o oblíbenost. Možná v tom byl i pořádný kus závisti? Dnes jeho portréty vnímáme jako elegantní, rafinované, živé a příjemně idealizované. A také jako dokument doby a prostředí, kam nebylo dáno nahlédnout hned tak někomu.
