A ty jiné světy Poussin dokázal ztvárnit neobyčejně působivě. Pocházel z osady Villiers ležící poblíž města Les Andelys v Normandii, jeho otec byl nižší šlechtic, matka pocházela z rodiny soudce. Přesný den narození není známý, protože tamní matriky byly zničeny. Jako nejpravděpodobnější datum se jeví 15. červen, což je dnes všeobecně přijímáno.
Pokud jde o jeho práce, Poussin vyšel z baroka a postupně se stal typickým představitelem klasicismu. Přibližně v roce 1612 přichází do Paříže. Zdokonaluje se v malbě, živí se příležitostnými zakázkami a potkává se tam s italským básníkem Marinem, který ho seznamuje s dílem Ovidia a otevírá před ním nádherný svět antické mytologie, z níž pak Poussin často čerpá náměty pro své obrazy. Ovládá ho však jedna velká touha – vydat se do Říma, což se mu nakonec podaří. Tam získal příznivce v kardinálu Sacchetim. A velkou inspirací je pro něho krajina kolem Říma s pasoucími se stády a antickými zříceninami.
V září 1630 se Poussin v Římě oženil s Annou Marií Dughetovou, dcerou kuchaře, v jehož rodině se předtím léčil, zřejmě na syfilis. Manželství zůstalo bezdětné. Do Paříže se vrátil jen jednou, a to v roce 1640, na výzvu krále Ludvíka XIII. a kardinála Richelieu. Byl u nich v takové vážnosti, že byl ihned jmenován „prvním královým malířem“, dostal slušný plat a řídil malířské a dekorativní práce na královských sídlech. Ale příliš spokojený tam nebyl, jednak ho přetěžovala přemíra práce, jednak ho u dvora znechucovaly intriky jiných umělců. Po dvou letech se proto vrátil do Říma a ten již neopustil. Jenom přijímal francouzské malíře, kteří byli vysláni do Říma, aby pořídili pro výzdobu Louvru kopie slavných obrazů, a byl jim nápomocen radami.
Kolem roku 1657 začal Poussin více trpět zdravotními potížemi, které se začaly objevovat už ve 40. letech. Zhoršoval se mu zrak a ruka se mu začala nekontrolovaně třást, zřejmě v důsledku Parkinsonovy nemoc. V roce 1664 mu po dlouhé nemoci zemřela manželka Marie Anna. Ráno 19. listopadu 1665 si ještě přečetl svoji poslední vůli a v poledne téhož dne zemřel. Pohřben byl v římském kostele San Lorenzo in Lucia založeném v městské části (rione) Colonna, ve 4. století a zasvěcený sv. Vavřinci. „Lucia“ je jméno ženy, která vlastnila dům stojící na místě dnešního kostela.
Když se blíže podíváme na obrazy, které Nicolas Poussin namaloval a ve kterých ztvárnil mytologické a biblické náměty, zjistíme, že tyto příběhy z hlubin staletí promlouvají k nám stejně jako k Poussinovým současníkům o tom, že se člověk za tu dobu příliš nezměnil. Jeho emoce, až na výjimky, zůstávají stejné. Změnily se jen dekorace – oblečení nebo zbraně, a přibyly vymoženosti, které s sebou přináší pokrok. Naši dobu, stejně jako dříve, provázejí únosy (Únos Sabinek), lidé utíkají před mučením a brutalitou vlastních i cizích nových vládců, možná jen kromě těch, kteří si výměnou za své patolízalství chtějí užívat snadný a pohodlný život bez práce.
Snad jen, že moderní diktátoři jsou ještě horší než uzurpátoři z antických a biblických dob (Přechod přes Rudé moře, Útěk do Egypta, Umučení sv. Erasma, Vraždění neviňátek). I dnes jsou ničeny nejen chrámy a domy, ale i celá města (Zapálení jeruzalémského chrámu), provozují se divoké tance, hlučné pitky, orgie, dnes v podobě zlaté kreditky, playstation, počítače a hlavně mobilního telefonu (Bakchanálie, Klanění se zlatému teleti). A i my žijeme ve stálém strachu před epidemiemi jako jsou různé prasečí a jiné chřipky, a radioaktivním zamořením jako v případě Černobylu (Mor v Ašdódu).
Co však na Poussinových obrazech vidíme a nám to chybí, je oslava lásky dvou lidí, muže a ženy, kteří prožívají život a vychovávají děti spolu a nežijí třeba v ambulantním manželství, tj. každý zvlášť, nebo patchoworkové rodině. A potom se nám zoufale nedostává moudrých a spravedlivě rozhodujících soudců, takových jako byl třeba Šalamoun (Šalamounův soud). Ale to zřejmě chybělo i Poussinovým současníkům a možná i proto se jim jeho obrazy tolik líbily. Stejně jako se líbí nám dnes. Zároveň také Poussin svým dílem ovlivnil celé generace malířů a ovlivňuje je vlastně dodnes.
Své životní krédo Poussin vyjádřil takto: „Má povaha mne vede k tomu, abych vyhledával věci dobře uspořádané a vyhýbal se zmatku, který je mně odporný a je mému založení tak protichůdný, jak protichůdné jsou tma a světlo.“
