Průkopníkem ve vědecké oblasti účinků smíchu na léčbu nemocí byl americký politický novinář, akademik a bojovník za odzbrojení Norman Cousins (24. červen 1915 – 30. listopad 1990). Věřil, a to na základě vlastní zkušenosti, že právě pozitivní emoce hrají důležitou roli v procesu uzdravení. Psychologie jako vědní disciplína však smích a jeho účinky poměrně dlouhou dobu opomíjela a mnohem častěji a detailněji se věnovala například příčinám vzniku stresu, nejrůznějších druhů depresí a dalších duševních problémů.
Jak ve své knize o vlivu humoru a smíchu na lidské zdraví „The Psychology of Humor“ píše klinický psycholog z univerzity v kanadské provincii Ontario ve městě London, založené v roce 1878, Rod A. Martin, pro seriózní vědce se smích po velice dlouhou dobu zdál být nedostatečně vážným námětem k výzkumu. Pravděpodobně i právě díky tomuto přehlížení dodnes vědci nejsou jednotni v názoru, jak a proč smích vlastně kdysi vznikl… Ovšem v tom, že smích má velice dobrý, až léčebný vliv na náš organismus, se v současné době snad již shodují všichni. Smích nás nic nestojí a většina událostí z běžného života nám dennodenně poskytuje možnost volby, jestli se budeme trápit a rozčilovat, nebo se smát. Dnes se již blahodárnému působení humoru věnuje dokonce celé jedno vědní odvětví, tzv. gelotologie.
Kde však tedy leží ony evoluční kořeny smíchu a humoru vůbec? Jedna z vědeckých teorií se na vznik lidského smíchu dívá z komunikačního hlediska. Každý jistě již ze své vlastní zkušenosti víme, jak smích dokáže uvolnit napjatou situaci a zabránit tak jejímu vyhrocení. Pokud se podíváme hlouběji do minulosti, kdy šlo často zejména rovněž i o „fyzické“ projevy v mezilidské komunikaci, mozek to za většinu tehdejších aktérů moudře vyřešil tak, že vyloučil tzv. endorfiny, tedy hormony, které navozují pocit dobré nálady. Vlivem těchto hormonů již svaly případných protivníků nebyly tak napjaté a připravené k boji a rovněž míra jejich bojové koncentrace poněkud opadla. Často nemohli pokračovat ani ve slovní agresi a koutky jejich úst zamířily směrem nahoru, k úsměvu. Smích se tak postupně stával univerzálním komunikačním prostředkem doslova po celém světě.
Další poměrně často rozšířená teorie o původu a vzniku smíchu a humoru operuje s potřebou rozlišování příslušníků vlastní a cizí skupiny. Námi vyřčenému vtipu se prý zasměje pouze ten člověk, který s námi sdílí stejné sociální zázemí.
Ohledně původu smíchu existuje ještě i několik dalších hypotéz. Ať již to ale bylo v minulosti jakkoliv, každopádně smích je bezesporu velice důležitá „vlastnost“, bez které by zřejmě naši předci nedokázali udržet soudržnost celých skupin, v nichž kdysi žili.
