Že láska kvete v každém věku určitě věřila i šestasedmdesátiletá Emilie D., když se seznámila s o dvacet let mladším příživníkem. Jeho láska však trvala jen do té doby, kdy mu poslušně předávala svůj důchod, aby ho prolil hrdlem. Jakmile se ale začala stavět na zadní, bylo po lásce a obstarožní milovník se jí rozhodl zbavit a vyhodil ji z jedoucího vlaku.
Jan Vašek byl typický „nemakačenko“. Pokud už nastoupil do nějaké práce, vydržel tam vždy jen pár dnů. Bylo to pro něj těžké a on se určitě nehodlal udřít k smrti. Mnohem raději se nechával vydržovat staršími ženami, které ho živily, nechávaly ho u sebe bydlet a kupovaly mu alkohol. Vzhledem ke své slabší inteligenci to ale dělal poněkud primitivně, proto ho vždy poměrně brzy prokoukly a zase poslaly o dům dál. Za sebou měl už několik trestů za tehdejší trestný čin příživnictví i pár pobytů v blázinci, odkud ho vždy po pár dnech kvůli nevhodnému chování vyhodili. Psychopatii mu ale diagnostikovat stihli.
Na podzim roku 1975 se na jednom ze svých dalších lovů – na taneční zábavě pro dříve narozené ve Zvonařce v Nuslích – seznámil s další svojí obětí, Emilií D. z Michle. Srdce osamělé seniorky okamžitě vzplálo a ona neviděla, neslyšela, ani když ji vlastní dcera, se kterou bydlela, před jejím novým amantem varovala. Aby se vyhnula hádkám a dceřiným výhradám, trávila Emilie se svým milencem večery po restauracích a noci ve vlacích, kterými projížděli v okolí Prahy.
A dost!
Možná, že za to mohla zima, během které noční jízdy vlakem jistě ztratily veškerou romantiku, ale v únoru 1976 se Emilie vůči Vaškovi „zasekla“. Ačkoliv mu předávala do té doby svůj důchod hned po vyzvednutí na poště, v noci 1. března se s ním pohádala. Už takhle dál žít nechtěla a Vaška požádala, ať jí vrátí peníze, které mu předtím nastrkala. Ten se proto rozhodl ji zabít.
Tou dobou byli opět ve vlaku, tentokrát jeli z Prahy do Kolína. Chtěli vystoupit v Běchovicích, aby tam – jako už několikrát – přespali na nádraží. A tady se také zrodil Vaškův vražedný plán. „Rozhodl jsem se, že ji usmrtím vyhozením z jedoucího vlaku. Nahrála mi náhoda, že Emilka hned po hádce usnula, a taky to, že jsme byli v kupé sami. Věděl jsem, že po projetí stanicí Klánovice vlak vždy mírně přibrzdí. Probudil jsem ji a řekl jí, ať se připraví, že budeme vystupovat,“ uvedl u výslechu Vašek. Ještě rozespalou seniorku pak vystrčil ze dveří.
Jako protřelý kriminálník si chtěl okamžitě vyrobit alibi – odjel do Benešova a tam ztropil na nádraží hlasitý výstup, aby si ho tam dobře zapamatovali, a nikdo ho tak s vraždou na druhém konci Prahy nespojoval. Jenže žádný plán nikdy nevyjde a Vašek, který vyšel z páté třídy, se podle vyšetřovatele vraždy majora Jaroslava Zahrádky dopustil „kolosální pitomosti“.
Kabelka
Tou bylo totiž to, že zanesl kabelku zavražděné seniorky její sousedce, ať ji předá dceři. Té, která byla zásadně proti jejich známosti a která také identifikovala svou mrtvou matku, když předtím na bezpečnosti ohlásila její zmizení. Vyšetřovatelům tak na sebe prozradil, že byl nejspíš poslední, kdo se s Emilií viděl.
Zadrželi ho už za tři týdny a mezitím si už stačil „narazit“ další známost. Tři dny za svou novou lásku platil útratu z peněz zavražděné expřítelkyně, ale tentokrát dostal košem on. „Toho moc lituju, pane majore, ta měla peněz jako šlupek, ta by mě mohla dlouho živit!“ postěžoval si u výslechu ve své bezprostřední primitivnosti. O jeho slaboduchosti se zmiňovali i znalci. „Motiv vraždy tak vyvěral z Vaškovy psychické anomálie, samozřejmě podpořené jednoduchým intelektem a permanentním požíváním alkoholu,“ popsali jeho psychiku před zahájením soudního procesu. K němu už ale nikdy nedošlo, protože Vaškovi tři dny před ním selhalo srdce.
