Týral svou ženu, protože nedostal věno
Perchta se narodila pravděpodobně roku 1529 v bohaté rodině jihočeských Rožmberků. Dětství strávila v luxusním sídle v Českém Krumlově. Vychována byla podle patřičných zvyklostí, a to včetně vzdělání. Uměla číst, ale na psaní si musela najímat písaře.
Roku 1549 ji otec provdal za šlechtice Jana z Lichtenštejna, tou dobou už vdovce a hrubiána. Mladičké Perchtě se ani za mák nelíbil, ale pro zachování rodinného klidu se proti svatbě nebouřila.
Jejich svazek měl přinést mezi Rožmberky mír a snad jakési majetkové spojenectví. Jan z Lichtenštejna si od něj sliboval také věno v celkové výši tisíc kop českých grošů, které měla Perchta do manželství přinést a které pravděpodobně nikdy nedostal. Perchtin otec teprve po obřadu přiznal, že slíbené věno nemůže vyplatit jednorázově, ale bude ho splácet v menších částkách. Jan z Lichtenštejna se prý rozzuřil doběla. Se svou ženou od té doby zacházel hůře než se služkou.
Neměla jídlo, otop ani peřinu
Z Krumlova byla Perchta zvyklá žít v přepychu, v Mikulově ji však čekal pravý opak. Spolu se svými dětmi musela pobýval v malé komůrce u kuchyně. Neměla dříví na otop, peníze ani teplou peřinu, ba nedostávala ani pořádné jídlo! Jedinou oporu nacházela ve své společnici Šiermaryn, která s ní přišla z Krumlova. Svého otce i bratry zaplavovala zoufalými dopisy, ve kterých líčila, jak potupně je s ní zacházeno.
„Modlitbu svú vzkazuji bratře muoj milý. A rádať jsem uslyšela, že se dobře máš, ale já se dobře nemám,“ píše v dopise bratru Jindřichovi. Její otec se však bál zakročit, protože svému zeti dlužil věno.
Manželovi neodpustila
Když se však manžel s tchyní pokusili Perchtu otrávit, zasáhl sám císař a Lichtenštejnovi nařídil, aby se ke své manželce choval lépe. Konečně dostala Perchta lepší pokoj a osobního strážce, zemana Śpána, který měl dohlédnout na její blaho.
Jan se odebral trucovat z Vídně a na Mikulov se vracel jen zřídka. Když tyran z Lichtenštejna v roce 1573 zemřel, mohla se Perchta konečně radovat z nabyté svobody. Dlouho se z ní však netěšila, neboť za tři roky odešla na věčnost i ona.
Lichtenštejn prý na smrtelné posteli prosil Perchtu za odpuštění, ona mu však odpustit nedokázala. Za trest měla její duše bloudit chodbami sídel pánů z Růže po dlouhá staletí.
Z týrané ženy bílou paní
Dávná pověst se spojila se skutečným příběhem v 17. století. Barokní historik, jezuita Bohuslav Balbín, hledal v rožmberském archivu původ legendy o bílé paní. Ta se měla odpradávna zjevovat na jihočeských hradech a zámcích a chránit jejich obyvatele. V archivu Balbín našel Perchtiny dopisy otci a jejich autorka se mu svým osudem hodila. Bílá paní dostala jméno a srdcervoucí příběh.
Balbín dokonce mezi portréty identifikoval domnělou podobiznu Perchty. Je na něm dáma v bílém, pravděpodobně svatební portrét některé z příslušnic rodu pánů z Rožmberka nebo z Hradce. Jeho kopie a romantické napodobeniny pak společně s pověstí o bílé paní zaplavily jihočeské zámky. Někde k nim přiřadili i domnělý portrét Lichtenštejna.
Cesta k hradnímu strašidlu byla nastartována. Třeba v jindřichohradeckém zámku si domnělý portrét Perchty prohlédla císařovna Alžběta Kristina a později i její zeť František Štěpán Lotrinský. Legenda spojující Perchtu s bílou paní se udržela až do 21. století a dodnes ji průvodci na jihu Čech vyprávějí návštěvníkům.
