Je třeba rozlišovat mezi pověstí a pohádkou. V pověsti je zrnko reality, událost, o které historie ví, vystupují v nich lidé, kteří kdysi žili. Pohádky jsou opravdu pohádkami. Původní pohádky byly víceméně fantasy příběhy. Králové, princezny, stateční rytíři, ale i démoni. Skutečně zlí, krutí, krvelační.
Zlo ve starých pohádkách nebylo kašírované, a nedalo se jen tak porazit. Useknutím tří hlav drakovi, vše rozhodně nekončilo. Často to býval jenom začátek. V boji se zlem tekla skutečná krev, a na krev se dětské oči nemusí dívat. Proto se z nich staly příběhy, při jejichž vyprávění běhal mráz po zádech výhradně dospělým. Zlo se dá zahnat statečností, lstí, silou. Jak se však vypořádat s něčím, co je stejně silné jako zlo, a možná ještě silnější.
Tou silou, které bylo nutno se obávat, byl sex. V prastarých pohádkách, o kterých bezpečně víme, byl sex něčím, z čeho měli lidé radost. Osudová vzplanutí, touhy, za kterými se putovalo kraj světa. Žádné platonické snění, ale sex fyzický, s detaily tělesné lásky. Indické pohádky o krásné Šahrazád, a krutém králi Šahrijárovi, si mohli přečíst ti, kteří to uměli, ještě před pádem Římského impéria. Chalífa Hárun ar-Rašíd, jeden z pozdějších hrdinů těchto pohádek, a současník Karla Velikého. I náš svatý Václav si je mohl číst, pokud by se mu dostala kniha těchto pohádek do rukou.
V sedmnáctém století napsal jistý čínský pohádkář, Pchu Sung- Ling, pohádkovou sbírku, Zkazky o šesteru cest osudu. V ničem si s těmi o tisíc let staršími pohádkami indickými, či arabskými, nezadají. Rozhodně nebyly napsány pro děti. Sex patřil neodmyslitelně i k pohádkám pohanským, lhostejno jestli germánským či slovanským. Bohužel, zde písemné prameny chybí. Můžeme si jen domýšlet, co si lidé vyprávěli během dlouhých zimních večerů.
Jednoznačně neblahý vliv na výskyt sexu v pohádkách mělo křesťanství. Už ze své podstaty. Spása lidské duše byla více než starost o tělo. Tělesná láska byla nemravná a hříšná, a byla tolerována jen jako akt plození. Tak to prostě bylo. Jakmile lidé zjistili, jakou má nad nimi sex moc, okamžitě ho sešněrovali spoustou zákazů, příkazů, mýtů i nesmyslů. Krutosti v pohádkách zůstaly nedotčeny, tělesná láska a smyslnost byly nežádoucí. Princ, který pobije stráže, aby se zmocnil krásné dcery stařičkého panovníka, zmizel. Zůstalo jen platonické snění o krásce na vysoké věži. Je to pokrytectví? Jistě, ale děti již nemusely do postýlek. Takové pohádky už mnoho dospělých posluchačů nepřilákaly. Andersenovy pohádky jsou vzdálenou ozvěnou toho, jaké pohádky byly kdysi. Smutek, beznaděj, marnost a smrt. Jen vzácně končí dobře, tak jak jsme u pohádek zvyklí. Pohádky se staly dětem dostupnými v okamžiku, kdy z nich zmizel sex. A proč v nich vítězí dobro? Protože vítězí jen v pohádkách.
