To je jen několik vět jednoho z nejzásadnějších dokumentů československých moderních dějin. Jedná se o slova tzv. Zvacího dopisu, pod nímž jsou podepsáni Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak. Muži, kteří těmito několika řádky de facto legalizovali invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Motivací jim byl odpor k započatým reformám a politickému uvolňování v průběhu tzv. Pražského jara. Tehdejším tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa byl Alexandr Dubček, který se stal vůdčí osobností tzv. socialismu s lidskou tváří. Program mající aspoň do určité míry revidovat zločiny padesátých let, otevřít zemi hospodářským reformám a demokratizovat režim započal s nástupem Dubčeka v prosinci roku 1967. Postup tehdejší vlády i reformní reprezentace komunistického vedení se těšil nebývalé podpoře ze strany veřejnosti. Diametrálně odlišný byl ovšem postoj Sovětského svazu a konzervativního křídla komunistické strany Československa, jelikož dosavadní události v Československu vedly nesporně k uvolnění vazeb na Sovětský svaz a směřovaly k jakési československé verzi socialismu.
Takový postup nemohl Leonid Brežněv dovolit a na československou vládu i ústřední výbor Komunistické strany vyvíjel soustavný nátlak mimo jiné prostřednictvím sovětských poradců. Osobně se s Dubčekem sešel v Čierne nad Tisou. Městečko Čierna, sice neleží na Tise, ale za to byla v šedesátých letech důležitým dopravním uzlem mezi ČSR a Ukrajinou. Jednalo se částečně ve vagonu a částečně v odborářské klubovně u nádraží. Jednání ÚV KSČ a UV KSS byla tajná a kromě výpovědí očitých svědků tudíž nemáme o průběhu schůzky žádné záznamy a zápis. „Podívejte se, soudruzi, kam až to došlo… Štvanice na čestné komunisty, diskreditace strany, útoky na marxismus-leninismus, na proletářský internacionalismus a bratrské přátelství sovětského a československého lidu se provádí před očima ÚV KSČ… Vytvořilo se ovzduší opravdového pogromu a morálního odstřelování kádrů.“ Takto se dle vzpomínek účastníků vyjadřoval Brežněv o Pražském jaru.
Víte, jak vypadaly studentské okupační stávky 1968 a 1989? Přijďte se podívat do trojské staré školy
Jednání v Čierne nepřineslo zhola nic. Mnohem dalekosáhlejší důsledky mělo setkání v Bratislavě, kde se 3. srpna 1968 uskutečnila porada představitelů komunistických a dělnických stran. Výsledkem bylo usnesení, které si Sověti vykládali, jako posvěcení intervence proti silám „kontrarevoluce“ v kterékoli státě východního bloku. Právě v Bratislavě v hotelu Sorea došlo také k předání osudného zvacího dopisu. List měl předat Zbyněk Soják, pracovník aparátu ÚV KSČ, přímo Leonidu Brežněvovi. Podle dostupných informací se toto předání událo na toaletách inkriminovaného hotelu.
Originál zvacího dopisu se do rukou českých historiků dostal až po nesmírně složitých peripetiích na začátku devadesátých let, kdy byly poprvé a patrně naposled v historii aspoň částečně zpřístupněny ruské archivy. Dlouho hledané „zvací dopisy“ objevil ve středu 15. července 1992 šéf Státního archivu Ruské federace Rudolf Pichoja při třídění spisů v archivu prezidenta SSSR. Byly v zapečetěné obálce s datem 25. 9. 1968.
Kopie Zvacího dopisu byla předána již dříve jako dar prezidentu Václavu Havlovi. Ten převzetí dokumentu komentoval slovy: „On (Jelcin – pozn.aut.) byl na státní návštěvě tady v Praze a jako dárek, jako překvapení, mně přivezl „zvací dopis“, který byl zřejmě tím hlavním „zvacím dopisem“. Byla to myslím si asi kopie. Vzpomínám si na jeden detail, že jenom jsem se na to podíval a jaksi mě na tom zarazilo, že to bylo napsaný na normálním psacím stroji, s nějakýma překlepama, vypadalo to nesmírně amatérsky.“ (https://www.ceskatelevize.cz/porady/10169621358-vazeny-leonide-iljici/ . Dokument ČT „Vážený pane Leonide Iljiči“ Scénář Š. Horáková, režie Z. Cejnková (2008). I toto svědectví o kvalitě předkládaného dokumentu je dokladem dynamické atmosféry letních měsíců roku 1968, jejichž vývoj zarazila 21.8 invaze vojsk Varšavské smlouvy a následná normalizace.
Jelikož byl vojenský zásah československou veřejností striktně odmítnut, nepodařilo se ani jednomu ze signatářů Zvacího dopisu postoupit do vůdčích pozic československé politiky. Navzdory předpokladům totiž nebyla v ČSR ustanovena kolaborantská „dělnicko-rolnická“ vláda. Salámová metoda ukrajování svobod a výdobytků Dubčekovy vlády povznesla na Dubčekovu pozici Gustáva Husáka, jehož jméno se stalo synonymem pro normalizační úpadek demokracie.
Ani jeden ze signatářů toho nechvalně známého dopisu nebyl za zradu proti československému lidu potrestán. Všichni pisatelé Zvacího dopisu, aktivní kolaboranti se sovětskými vojsky a někteří strůjci normalizace byli trestně stíhán za vlastizradu, ale po rozpadu federace slovenská justice stíhání zahájené v r. 2000 zastavila v lednu 2011 s tím, že chybí hodnověrné důkazy k obžalobě.
Zrada bez trestu
Zločin tak zůstal nepotrestán, neboť ani jeden z pětice komunistů již nežije. V roce 1983 poklidně skonal Oldřich Švestka šéfredaktor deníku Rudé právo. Ten až do své smrti působil v různých ideologických funkcích ÚV KSČ. Drahomír Kolder, který se začal v politice významněji angažovat po únoru roku 1948, působil jako ministr vlády ČSSR. Jeho jméno bylo od začátku synonymem pro kolaborační promoskevský proud v posrpnové politice. Zemřel již čtyři roky po srpnové invazi. Alojz Indra původně železniční úředník, člen KSČ od 1937, byl až do roku 1989 poslanec FS v KSČ. Tragického konce se dočkal Antonín Kapek, jeden ze strůjců normalizačního procesu po r. 1968, když byl v roce 1989 byl nucen odstoupit ze všech funkcí a v únoru 1990 byl vyloučen z tehdejší KSČ. Svůj život ukončil sebevraždou oběšením na své chalupě. Poslední z pětice zemřel v únoru 2014 ve věku úctyhodných 97 let známý stalinista Vasil Biľak.
DEJMEK, Jindřich, Marek LOUŽEK a Václav KLAUS. Srpen 1968: čtyřicet let poté : sborník textů. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2008.
KOSATÍK, Pavel. Češi: 1968 : jak Dubček v Moskvě kapituloval. Praha: Mladá fronta, 2016.
