Byl čtvrtek v Melbourne a nastupovali jsme na let do Bangkoku, kde byl přestup do Ammánu a odtud pak do Vídně a Prahy. Vedle mne seděl nervózní Rakušan Klaus, kterému se stále něco nelíbilo a byl nerudný… Jeho nerudnost se prohloubila, když nám v Bangkoku oznámili, že jsme další spoj nestihli, a tak jsme ocitli v hotelu a já jsem svého spolucestujícího uklidňoval, že se nic neděje a že vše stihne. Druhý den jsme letěli do Ammánu. Tam nám sdělili, že letadlo létá denně, ale tento den je výjimkou a musíme přečkat noc v hotelu. Klaus se vrhl na ozbrojence a jen tak tak jsme zabránili střelbě.
Také nám sebrali pasy, že je vrátí před odletem. Klaus ho nechtěl vydat, tvrdíc, že zítra toho úředníka nenajdou a my budeme „v háji“. Pak se konečně rozhodl navečeřet v hotelové „samoobsluze“. Ovšem cestující před ním nepoužil naběračku, ale do omáčky hrábl rukou a Klaus se pozvracel.
Druhý den se naplnila jeho předpověď – úředníka nemohli sehnat. Nakonec naše pasy na poslední chvíli přivezli a my se těšili na cestu do Vídně.
Ovšem ouha, oznámili nám, že poletíme napřed do Říma, což Klaus odnesl mdlobou. A když jsme nakonec doletěli do Vídně, tak došlo k hromadnému objetí všech cestujících na oslavu, že jsme to přežili. Já nakonec, raději než bych čekal na spoj do Prahy, jsem vzal zavděk návrhu, že můžu jet autem do Brna a odtud pak vlakem do Prahy. Zrovna byla neděle…
