Jásir Arafat (vlastním jménem Mohammed Abdul-Rahman Abdul-Ra’ouf Qudwa Al-Husseini) se narodil údajně 24. srpna 1929 v Káhiře v rodině málo úspěšného palestinského obchodníka pocházejícího z pásma Gazy. Své dětství a mládí prožil v Káhiře, žádné vyhnání osobně nezažil, v Palestině není žádné konkrétní místo, ke kterému by měl osobní vztah, a hnala by ho touha tam se vrátit. Palestinci tak měli jako vůdce člověka, který vůbec nebyl Palestincem.
To si velmi dobře uvědomoval a na otázky osobní charakteru odpovídal nerad a velmi mlhavě. Například na otázku odkud pochází, odpovídal, že „ze srdce palestinského národa“, ne tedy z Egypta.
Arafatovo politické cítění ovlivnila řada setkání s bývalým jeruzalémským velkým muftím Hadžim Aminem al-Husajním, přičemž muftí je islámský sunnitský duchovní, který vykládá a šíří islámské právo šaria a figh. Al-Husajní pocházel z jedné nejbohatších rodin v Palestině a stál ve 20. a 30. letech minulého století v čele několika arabských vzpour proti britským úřadům a židovskému osídlení. Představoval nový druh propagátora militantního palestinského arabského nacionalizmu. V roce 1941 se setkal s Hitlerem v Berlíně. Muftí nazval Hitlera „čestným muslimem“ a Hitler ho na oplátku nazval „čestným Árijcem“ a později dokonce „führerem arabského světa“. Muftí mu slíbil postavit půlmilionovou armádu arabských vojáků, ale po prohraných německých bitvách v severní Africe už k tomu nedošlo.
Byla však vytvořena „Arabská armáda“ o síle 30 000 Arabů a odeslána na východní frontu, kde po boku Němců bojovala na kavkazské frontě, jak o tom píše sovětský spisovatel Vitalij Zakrutkin ve své knize “Kavkazský deník“. Díky muftího propagandě a jednání jeho spolupracovníků přímo v terénu, byla německá armáda na Kavkaze přijata tamními muslimskými kmeny jako spojenec a osvoboditel.
Po pádu Německa roku 1945 za nevyjasněných a podivných okolností muftí uprchl z francouzského vězení a v Egyptě ho přijali jako národního hrdinu. Tomu, že byl v Jugoslávii a v Norimberku odsouzen jako válečný zločinec k trestu smrti, se mohl klidně jenom smát. Z tučných nacistických kont pak financoval válku v r. 1948 proti novému státu Izrael. Od něho pochází koncepce „Velké Palestiny“. Takový člověk se tedy stal Arafatovým vzorem.
Inspiroval ho ve dvou směrech:
- zdroj všeho zla je židovské osídlení a pasivita Palestinců;
- je nutné, aby se Palestinci bránili a vedli ozbrojený boj.
V roce 1957 přesídlil vystudovaný stavební inženýr Arafat do Kuvajtu, kde po dvou letech pobytu založil Hnutí za palestinské národní osvobození – Fatah s heslem „o palestinském osudu rozhodneme sami“. Zprvu mělo několik desítek přívrženců, ale hnutí sílilo a jeho příslušníci provedli v lednu 1965 první diverzní akci proti Izraeli. Ostatní arabské státy na tuto činnost hleděly s obavami, aby je Arafat nedostal předčasně do války s Izraelem. Teď na ní ještě nebyly připraveny, ale do budoucna s ní počítaly. Podobnou nelibost dávala najevo i Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), založená roku 1964 na podnět Egypta. Její tehdejší předseda OOP Šukejrí se obával toho, aby Arafat neohrozil jednak jeho vedoucí pozici a jednak popularitu, které se těšil v arabském světě. A ejhle, neuplynuly ani čtyři roky a kdo stanul v čele OOP? Nu, přece Jásir Arafat.
Došlo k tomu tak, že koncem 60. let začala dospívat nová generace Palestinců, kterým ozbrojený boj imponoval. Rozhodujícím faktorem pak byla bitva u Karame. Izraelské jednotky překročily Jordán a chystaly se zničit hlavní velitelství Fatahu. Palestincům se podařilo za podpory jordánské armády útok odrazit, což pak Arafat prezentoval výhradně jako úspěch Palestinců, kteří pět hodin bojovali, a teprve potom jim na pomoc přišel malý oddíl Jordánců.
V prosinci 1968 se Arafat dostal na titulní stranu časopisu Time. Měl na hlavě tradiční muslimskou pokrývku hlavy kufíju (později zvanou také arafatka) a s tmavými slunečními brýlemi už působil jako arabský vůdce, jenž svým zevnějškem a způsobem života povede svůj národ a napraví údajné křivdy, které se Arabům staly z roku 1948 v důsledku založení Izraele.
- února 1969 se Arafat stal předsedou Organizace pro osvobození Palestiny, která v té době sdružovala již osm hlavních palestinských hnutí. A pak už jeho hvězda strmě stoupala. Nestalo se tak náhodou. Z odtajněných materiálů vyplývá, že Arafata a jeho OOP „stvořil“ Sovětský svaz. Osobně on byl vycvičen v KGB. Jeho organizace byla financována, zásobována a vyškolena Sovětským svazem a sovětským blokem. Protože vojenské operace proti Izraeli skončily vždy prohrou, i přes masivní vyzbrojování např. Egypta, Sověti zvolili, podle jejich názoru, efektivnější taktiku – terorismus. V tomto duchu se také nesl celý zbytek života tohoto arabského vůdce.
Zlomem v jeho kariéře islámského bojovníka se stala první intifáda, kterou vyprovokoval v prosinci 1987. Toto arabské ozbrojené povstání směřující proti Izraeli skončilo porážkou takového druhu, že Arafat musel zmírnit své radikální postoje a zahájit jednání s Izraelem. O rok později Palestinská národní rada poprvé uznala Izrael a připustila na území Palestiny legální existenci dvou států. Od roku 1994, kdy se Arafat sám přestěhoval do stále sporného pásma Gazy, už tento arabský vůdce jen budoval kult vlastní osobnosti, likvidoval každého, kdo se mu odvážil postavit. I nadále podněcoval nenávist k Izraeli a řídil konkrétní násilné akce. Celým svým životem až do konce naplňoval dobový postřeh, že „muslimové oscilují mezi koránem a bombami“. Což do jisté míry platí stále.
V Arafatově soukromém životě nefigurovaly ženy, vypadalo to, že se oženil s Palestinou. Anebo, jak uvádí jeden zdroj, měl homosexuální vztahy s mladými chlapci. Roku 1990 se tajně oženil s podstatně mladší Suhou, která mu porodila jediné dítě, dceru Zahvu. V říjnu 2004 odejel nemocný Arafat na léčení do Paříže, kde 11. listopadu zemřel. O skutečné příčině jeho úmrtí se začalo spekulovat, když bylo na jeho osobních věcech zjištěno radioaktivní polonium. Jeho osobní lékař také prohlásil, že měl Arafat v době smrti v krvi virus HIV.
Údajně si z účtů, na které chodí ze zahraničí palestinské samosprávě rozvojová pomoc, převedl neoprávněně na své konto 900 milionů dolarů (tehdy asi 25 miliard korun). Ještě za jeho života Suha žila s dcerou Paříži a dostávala na svůj účet měsíčně 100 000 dolarů (tehdy asi 3 miliony korun). Věděli o tom Arafatovi chlebodárci? Nejspíše ano. On však pro ně tuto cenu měl. Ne-li ještě vyšší.
