„Tragicky skončil Zdenek Rykr, ani ne čtyřicetiletý. Stál celým dílem dost stranou všech cest, kterými se ubíralo prvorepublikové výtvarnictví. Patřil k avantgardě našeho malířství, ale i v ní zaujímal místo zcela ojedinělé. Na osamocené výstavy jeho prací, smělých, inteligentních a vtipných, chodilo se se zájmem nebo aspoň ze zvědavosti,“ psaly v nekrologu Lidové noviny.
„Něco věčně neuspokojeného spočívalo na všem, co Zdenek Rykr vytvořil. Malíř intelektu, velmi vyspělý umělec, který dovedl všechno, co chtěl. Žil ve znamení ustavičného hledání a opuštění, puzen potřebou dál zkoušet a uskutečňovat.“
Zdenek Rykr se narodil 26. října 1900 v nádražní budově v Chotěboři.
Jako sedmiletý se s rodiči přestěhoval do Kolína, kam byl přeložen jeho otec, drážní revident. Zde prožil školní a studentská léta. Po maturitě na reálném gymnáziu nebyl přijat na AVU a tak si zvolil filozofickou fakultu s obory dějiny umění a klasická archeologie, které zakončil v roce 1924 doktorátem. Avšak stále se výtvarně zdokonaloval jako samouk.
„Typický poválečný intelektuál, byl pln trpkých protikladů, mezi nimiž stále kolísal. Svou povahou tíhl například ke společenství, toužil po uměleckém kolektivu, při tom si však zařizoval svůj život – pyšně se na oko svou osamělostí – úplně odlišně od běžné představy umělecké dráhy, jak se v našich poměrech odedávna vyvinula. Svou hmotnou existenci založil na své práci umělecko-průmyslového rázu, na výtvarné součinnosti s průmyslem, pro který navrhoval plakáty, obaly a v některých velkých podnicích obstarával vlastně celou zrakovou, abychom tak řekli, stránku výroby.“ (Umění)
V roce 1921 byl přijat do továrny ORION, kde se záhy postaral o vizuální podobu všech čokoládových výrobků a především o ikonické logo firmy – hvězdu ORION.
Z jeho původních návrhů si společnost také chytře uchovala symbol tyčinky KOFILA – mouřenína s kávou. Grafika oblíbené tyčinky s příchutí kávy se od dob jejího vzniku proměnila podstatně méně než obaly ostatních cukrovinek. Ochranná známka pro Kofilu byla zaregistrována již v roce 1923.
Dodnes je na obalu čokoládové tyčinky Kofila využíván jeho návrh z roku 1934
Pro čokoládovnu také vytvořil modrou hvězdu Orion a logo v psacím písmu.
Dále také tvořil pro firmu Baťa, kolínskou rafinerii petroleje, Čedok, Škodu nebo pro Kávy Kulík.
První dva obrazy, které Rykr vystavil roku 1920 jako host Tvrdošíjných v Krasoumné jednotě, černošedá kubistická zátiší, byly zajímavým slibem. Devatenáctiletý amatér tu projevil stejnou míru výtvarné inteligence, jako kultury. Ve svém následujícím vývoji měnil však své umělecké vyznání – přebíhaje od německého expresionismu k francouzskému fauvismu – častěji než bylo zdrávo růstu jeho umění.
Ilustrací románu Emila Vachka Bidýlko (1925) upozornil na své výtvarné schopnosti a talent širokou veřejnost, což vedlo k tomu, že byl v letech 1925 až 1927 oficiálním scénografem Národního divadla v Praze. Rykr vytvořil ve spolupráci s režisérem K. H. Hilarem (1885 v Sudoměřicích – 1935 v Praze) řadu zdařilých výprav, jejich vtip a humor byl podobného zrna jako u výprav Feuersteinových a Čapkových.
„Výstavy v letech 1924, 1926 a 1927, kde předkládal výtěžky ze svých častých cest po středomořských krajích, dokazovaly sice dál jeho talent a jeho vzrůstající malířskou dovednost. Nesvědčily však o organickém rozvoji, který je v každé, tedy i v umělecké práci zárukou i podmínkou vnitřního úspěchu. I při tomto soustavném přímo rozptylování dosáhl však Rykr v poslednějších letech výsledků, které si vynutily opravdovou pozornost. Náboženské náměty, které vystavoval v Topičově saloně roku 1936, byly vskutku působivé, byť především drastičností svého provedení i pojetí.“ (Umění)
Od 30. let se zabýval tvorbou asambláží a koláží, čímž předznamenal tvorbu 60. let. Byl silně ovlivňován surrealismem a inspirovat se nechal také orientální kaligrafií.
V roce 1937 se mu podařilo vystavovat v pařížském Salónu nezávislých, kde sklidil oproti rodné vlasti velké úspěchy.
„Rykrovy obrazy, dynamicky cítěné, začaly mít jakousi drsnou a zemitou chuť a jejich výrazovost zintensivněla. Prohloubený zájem o obsah obrazů přinesl dobré výsledky. Arci nelze zapřít, že i v tomto stadiu, které jsme poznali na poslední je ho výstavě v roce 1937, často ulpěla jeho malba na podáni poněkud plakátovitém, že bychom chtěli na nich mít poetičtější malířskost. Snad trvalý styk s uměním užitým zavinil, že se jeho dílu nedostalo vyššího posvěcení,“ viděl výtvarníka kritik a malíř Otakar Mrkvička (1898 v Příbrami – 1957 v Praze).
Od 20. let působil také jako žurnalista, podílel se na tvorbě satirického časopisu Trn, psal fejetony, v letech 1930–31 redigoval časopis Domov a svět, díky svým ostrým kritikám a díky protichůdným postojům nebyl ve 20. a 30. letech příliš oblíbený a s devětsilskou generací bývá tedy spojován spíše jako jakýsi outsider či osamělý běžec. Prošel mnoha styly, které rychle opouštěl a tím dokazoval jejich neschopnost. Svojí generací býval označován za roztříštěného eklektika či jako černé svědomí avantgardy.
V červnu 1930 se u Nejsvětější Trojice v Podskalí oženil. Jeho manželkou byla prozaička a publicistka Milada Součková (1899 – 1983), dcera architekta a stavitele Antonína Součka. Ilustroval její básnické sbírky. Bydleli na Novém Městě v Gorazdově 22, před sňatkem žil Rykr na Starém Městě v Benediktské 6.
15. ledna 1940 ve čtvrt na 12 hodin Zdenek Rykr skočil pod vlak.
Svůj život ukončil předčasně, možná i díky tlaku nacistické okupace, mluvilo se o obavách z gestapa. Každopádně povaha Rykrova nebyla jednoduchá.
„Žil si také sám, po svém – vylučoval se z celku s umíněností, která byla až naivní a dětinskou a to snad byla i tragedie jeho života. Byl poeta a lyrik, viděl přírodu a chápal ji jako málokdo. Jeho několik souborných výstav nás o tom přesvědčilo. A pak nejednou vrhal se do zákrutů a podivností snobistického dadaismu, a snažil se dokazovat patrně i sám sobě, že se tak musí projevovat inteligence. Starý svět ho unavoval – ale nový nebyl schopen nalézt, protože se vzpíral staré pravdě, že není nových věcí, že jsou jen nové formy,“ rozloučila se s malířem historička umění Alžběta Birnbaumová (1898 ve Volyni – 1967 v Praze).
Urna s popelem je uložena na Vinohradském hřbitově – odd. XLIII, č. 25.
Důležitý zlom v chápání Rykrova díla znamenala výstava malířovy tvorby v roce 2000, která se konala v Domě U kamenného zvonu v Praze. Národní galerie v Praze uspořádala v roce 2016 ve Veletržním paláci výstavu Zdenek Rykr a továrna na čokoládu, její autor Vojtěch Lahoda vydal v nakladatelství Kant stejnojmennou knihu.
Zdroje: Otakar Mrkvička, Lidové noviny; Alžběta Birnbaumová, Salon; Umění, vše 1940; Jiří Kamen, ČRo, 2016; Czechdesign, 2016; Wikipedie
