Jedním z těch strachů je strach ze smrti. Už od nejstarších dob. Proti neodvratnému stavu neexistence v tomto světě člověk postavil víru. Ti bohatí odcházeli na onen svět s celou výbavou věcí, které měli rádi. Někdy i s mincemi na očích pro převozníka. V dalších kulturách i s otroky, které však bylo nutné napřed zabít. Čekat na jejich přirozenou smrt nikdo nechtěl, a starý otrok by tam někde byl k ničemu. Musel odejít v plné síle, aby mohl dobře sloužit. Pohřbení zaživa bylo dokonce i formou popravy, a je zachyceno již v Chammurapiho zákoníku.
S vývojem společnosti se v souvislosti se smrtí přidružil i jiný strach. Strach, že člověk uvízne v půli cesty. Ve stavu nebytí, ze kterého se nelze vrátit, protože cesta zpět se uzavřela a dveře v cíli se ještě neotevřely. Být předčasně pohřben, a probudit se kdesi pár metrů pod zemí a prožít si smrt podruhé, je děsivá představa. Z dávné minulosti žádné informace tohoto typu pochopitelně nemáme. V pravěku to byla jistota smrti v drápech jeskynního medvěda, ve starověku se o obyčejné lidi nikdo nezajímal. Vykradačům hrobů šlo o výbavu zemřelého na dalekou cestu, a ne aby zjišťovali, jestli je víko rakve poškrábané. Masivní stěny sarkofágů jistě nepropouštěly sebemenší zvuk.
S nástupem křesťanství skončily pohřby žehem, což byla sice děsivá, ale poslední jistota uniknout hrůzám předčasného pohřbení. Pusté vesnické hřbitůvky, daleko za vsí, navštěvované jen zřídka, tuto šanci neposkytovaly. V průběhu středověku se začíná situace měnit. Jsou popsány případy, kdy se z hrobek bohatých lidí ozýval křik a pláč, což si lidé vysvětlovali trápením duše v očistci. Občas, tak nejvýš jednou za generaci mohli poznat svůj omyl, když kryptu otevřeli za účelem pohřbení dalšího člena nějakého, třeba šlechtického rodu. Kostlivec, sedící na schodech pod kamennou deskou, jistě mnoha lidem způsobil mnoho bezesných nocí.
Člověk si uvědomil, jak nedostatečná je jeho znalost sama sebe a vlastního těla a začal se bát. Věda dokonce tento strach pojmenovala, říká se mu tafefobie. Verdikt lékaře o smrti ztratil absolutní platnost. Kataleptické stavy, kdy lékař tehdejšími metodami nemohl rozpoznat, zda je člověk živý nebo mrtvý, začaly děsit. Byla přijata bezpečnostní opatření. Jistě znáte popisy pohřbů, které trvaly řadu dní. U mrtvého se shromažďovali k modlitbám příbuzní a mnozí další. Pokud šlo o významného člověka, navštívilo jeho tělo třeba i několik svatyní ve městě. Dlouhé obřady byly jistě z důvodů úcty k zemřelému, ale i pro klid pozůstalých. Chtěli mít definitivní jistotu, že dotyčný člověk je opravdu mrtev. Tento strach nebyl, bohužel iracionální. Na počátku dvacátého století anglický vědec William Tebb vytvořil hrůznou statistiku, díky svému pátrání. 149 pohřbení zaživa, deset pitev zaživa a dva případy balzamování zaživa, jsou dostatečným důkazem.
Kde je poptávka, tam je i nabídka. Vědeckotechnická revoluce zasáhla i do tohoto morbidního odvětví. Bohatí lidé začali myslet na vlastní bezpečnost, dá-li se to tak nazvat. Zvláště v devatenáctém století. Různé signalizační prvky, jako zvonky na povrchu, s provázkem v ruce, zásoby jídla v kryptě, krumpáče a páčidla. Tajný východ z krypty. Jistě toto vše si mohli dopřát lidé jenom extrémně bohatí a vlivní. Byla to opatření, která mohla fungovat jen v tom případě, že o návrat domněle zemřelého stáli i pozůstalí. Nechat dědečka bez pomoci a užívat si dědictví bylo příliš lákavé. Naštěstí žijeme ve století, kde je pravděpodobnost předčasného pohřbení naprosto mizivá. Pokud se chceme bát, je opravdu lepší číst Edgara Allana Poea.
