Zatímco dříve byly typicky mužské, a to ne genderem, čili sociální rolí, podmíněné vlastnosti nezbytné pro přežití druhu, dnes jsou ve vyspělých státech mužům spíše na obtíž a překážkou k dosažení úspěchu. Jaké vlastnosti to jsou? Především výbojnost až agresivita hnaná testosteronem do té míry, že některé muže dotlačí až na samu hranici legality, typicky např. na silnici, nebo dokonce až za její hranici, kdy páchají násilné trestné činy a to včetně těch sexuálních.
I když je to jejich „přirozenost“, jsou potom takoví muži šťastní a úspěšní? Objektivně jistěže ne. A ani když jejich výbojnost nepřekročí hranice trestního zákoníku, dosažení jejich cílů jim v dnešní euroatlantické a hlavně komplikované společnosti stěžuje. K tomu stačí už jen to, že se chovají neempaticky, necitlivě a neomaleně, při prosazování svých cílů hledí na to, aby svůj cíl prosadili proto, že je jejich – ne proto, že je objektivně nejlepší. To může mít i fatální následky, pokud se tak děje např. v případě polární výpravy. Urážejí ostatní a urážejí se, když není po jejich.
A už vůbec v tomhle nerozumí ženám, s nimiž, bohužel, musí v řadě případů kooperovat, protože prostě týmových prací a zaměstnání je víc než těch netýmových. A co hůř. Někdy jim žena dokonce i šéfuje. A tomu nerozumí už vůbec, pokud dotyčná nepřejde na jejich způsob jednání.
Výsledek? Doplácejí na to všichni zúčastnění nižší efektivitou. To kvůli mužské ješitnosti se nakonec vybere řešení problému, za které se některý muž nejvíce zasazoval, a ne to nejlepší, a jen proto, že nemělo tak silného zastánce. Muži za to přitom nemohou. Jejich výbojnost, pokud nechceme přímo říct agresivita, je hnaná testosteronem, tedy biochemicky, mimo jejich vůli. A muži svůj testosteron milují, protože je dělá muži. A cokoliv, co by je o něj jen částečně připravilo, tedy je de facto vykastrovalo, je pochopitelně děsí.
A právě z toho plyne jejich zřejmě vrozený, a nikoliv kulturně podmíněný, odpor k růžové barvě. Protože právě ta má na muže zklidňující účinky, což dokázaly i praktické a vědecké studie, tedy neoddiskutovatelný pokus. A kupodivu už dost dávno, ten první v roce 1969. Tehdy americký vědec Alexander Schauss poprvé zjistil, že pokud pokusným osobám ukáže karton natřený určitým odstínem růžové, projeví se u nich známky relaxace, doslova je to začne ukolébávat. O 10 let později se mu podařilo přesvědčit ředitele námořního nápravného zařízení v Seattlu, aby některé cely nechal zevnitř vymalovat právě tímto odstínem růžové. A potvrdilo se, že v těchto celách umístění vězni se nedopouštěli nevyzpytatelného nebo nepřátelského chování. A protože se tak stalo za účasti důstojníků vězeňské stráže Bakera a Millera, tato růžová po nich dostala své jméno – Baker-Millerova růžová.
Pokud chcete přesně vědět, která to je, v tzv. RGB kódu, který určuje „mohutnost“ zastoupení tří základních barev (red-green-blue) v barvě výsledné, to je RGB 255, 145, 175 – ne moc pěkný, spíše mdlý odstín růžové.
Tento poznatek má samozřejmě spoustu využití a je jen s podivem, že není využíván více v praxi. Ale vlastně je to logické. Není to obecně nijak fascinující ani líbivá barva a, jak již bylo řečeno, muži k ní cítí podvědomý odpor. Logicky. Bojovník a lovec přece musí být ve střehu, a ne „ukolébaný“.
Přesto by bylo užitečné, kdyby se Baker-Millerově růžové dostalo větší využití v těch částech veřejného prostoru, kde hrozí konflikty a spory, např. v různých čekárnách. A také v jednacích místnostech a zasedačkách a nakonec třeba i v parlamentu a v senátu. Zklidnění muži, kterých je tam stále většina, by snad potom byli schopní místo svého ega aspoň o něco víc hájit veřejný zájem, tj. zájem všech, a nejen ten svůj. Také nakonec by z toho měli prospěch i oni sami.
Ale poznatek o zklidňujícím účinku Baker-Millerově růžové lze využít i naopak. Pokud ji uvidíme v prostorech třeba nebankovní úvěrové instituce či podobných institucí, měla by nás varovat: Pozor! Tady se vás někdo snaží ukolébat! A podle toho se taky potom zachovat.
