Podplukovník Stanislav Jevgrafovič Petrov (1939 – 2017) tehdy sloužil jako operační důstojník na radarové základně Serpuchov-15 (Objekt 455), centrálním velitelském stanovišti systému včasné výstrahy před jaderným útokem umístěné 90 km od Moskvy.
Během jeho služby tento systém ohlásil, že na SSSR byly z USA odpáleny rakety s atomovými hlavicemi. V té době byly vztahy mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými velmi napjaté, takže to nebylo nepravděpodobné. O tři týdny dříve, 1. září 1983, sestřelil sovětský stíhací letoun Suchoj Su-15 civilní letadlo Boeing 747 letu KAL 007 jihokorejských aerolinek poblíž ruského ostrova Sachalin, který se v důsledku chyb posádky odchýlil o více než 500 km z pravidelné trasy a vletěl do sovětského vzdušného prostoru. Pilot Su-15 major Genadij Osipovič tehdy uposlechl rozkazu nadřízených, kteří se domnívali, že jde o špionážní let. Po zásahu letadla zahynulo všech 269 osob na jeho palubě.
Obě jaderné mocnostmi tehdy vyznávaly doktrínu vzájemně zaručeného zničení a politiku vzájemného jaderného odstrašování. Zjednodušeně řečeno se tento přístup opírala o tezi, že napadení nepřítele jadernými zbraněmi by vyvolalo odvetu a skončilo zničením obou stran. Tehdejší prezident Spojených států amerických Ronald Reagan prosazoval projekt SDI označovaný jako „Hvězdné války“, jehož cílem bylo vytvořit strategickou obranu proti jaderným zbraním, především balistickým raketám. V Sovětském svazu mělo velitelství systému včasné výstrahy ihned uvědomit politické vedení, které mělo rozhodnout o odvetném úderu.
Sovětský systém včasné výstrahy, známý jako „Oko“, používal družice „Kosmos“ operující na vysokých eliptických oběžných drahách a sledující odpaly balistických střel zejména z území Spojených států amerických. První taková družice byla vynesena na svou dráhu již v roce 1972, ale systém byl zprovozněn až roku 1982 a byl vlastně ještě „v záběhu“.
Když se proto tehdy na obrazovce rozsvítil červený čtverec, který označoval místo odpalu americké rakety, a vzápětí byly detekovány ještě další čtyři odpaly, bylo to Petrovovi podezřelé. A začal uvažovat v tom smyslu, že odpálení pěti raket nedává smysl, nenapáchaly by větší škody. Spojené státy americké by se tím ale i tak vystavily riziku plného odvetného jaderného útoku znamenajícího téměř jistě jejich naprosté zničení. Proto také Petrov požádal o potvrzení informace o odpálení amerických raket z dalších zdrojů, tedy pozemními radary, radary protiraketové obrany a loděmi s anténami pro sledování kosmických objektů. Měl čas a mohl si to dovolit, protože rakety s jadernými hlavicemi by z USA na území SSSR letěly asi půl hodiny. Již během 18 minut se podařilo jaderný útok vyloučit a Petrov mohl o celém incidentu informovat nadřízené. Poruchu systému později potvrdilo následné vyšetřování. Chybný signál systému způsobil vzácný úkaz – odraz slunečního paprsku od vrstvy vysoké oblačnosti nad Severní Dakotou.
Petrovovo jednání proto bylo nejprve označeno za správné a generálplukovník Jurij Votincev mu následně udělil pochvalu. Ale jenom tu. Podle Petrova to bylo proto, že incident a další chyby odhalené v systému detekce nepřátelských raket vrhaly špatné světlo na jeho nadřízené a i na vědce, kteří byli za tento systém zodpovědní. Takže kdyby on byl oficiálně odměněn, museli by být oni potrestáni. A vše došlo ještě dál. Protože Petrov odhalil pochybení vědců, kteří byli opravdu vlivní, stal se nepohodlným. Jako nespolehlivý byl převelen na méně exponované místo, v roce 1984 odešel předčasně do výslužby a začal pracovat ve firmě, která systémy včasného varování vyvíjela.
V pozdějším rozhovoru Petrov uvedl, že proslulé „červené tlačítko“ odpalující atomové rakety nebylo nikdy zprovozněno, protože vojenští psychologové nechtěli svěřit rozhodnutí o jaderné válce do rukou jediné osoby, navíc té, která bude mít zrovna náhodou službu. Povinnosti takové osoby, v tomto případě Petrova, proto bylo pouze monitorovat družicové sledovací zařízení a případný nepřátelský raketový útok ohlásit vyššímu velení. O odvetném úderu by potom rozhodovalo nejvyšší sovětské vedení. Přitom podle Olega Kalugina, bývalého náčelníka zahraniční kontrarozvědky KGB stále hrozilo jedno nebezpečí. Spočívalo ve způsobu myšlení sovětského vedení – protože Američané mohou zaútočit kdykoliv, raději zaútočíme jako první my. A tentokrát k tomu opravdu také málem došlo.
