Jak zvládáte vládou uzavřené divadlo?
Jsme z toho smutní. Ale snažíme se soustředit na budoucnost. Těšíme se, až budeme hrát pro diváky. Měníme neustále naše plány. Doufám, že tuhle činnost brzy ukončíme.
Můžete to přirovnat k něčemu, co už jste sám někdy zažil?
Zažil jsem, když divadla nehrála za Sametové revoluce. Ale to byla doba plná optimismu. A netrvalo to tak dlouho.
Myslíte, že uzavření divadel byl v této situaci rozumný krok?
Uzavření divadel i všech služeb bylo rozumné z hlediska omezení epidemie, protože snížilo pohyb lidí. Samozřejmě to přinese i škody.
Mnozí herci si kvůli nedostatku práce musejí hledat živobytí v jiném oboru, přitom každý rok produkují herecké školy desítky nových absolventů. Není jich už v Praze moc?
Nabídka studia převyšuje poptávku i v jiných oborech než je herectví. Žijeme naštěstí v době, kdy o naší profesi nerozhoduje stát, ale můžeme o ní rozhodovat sami. To s sebou přirozeně nese i riziko, že se rozhodneme pro profesi, kde se uplatnění hledá těžko.
Asi ještě pamatujete umístěnky, kdy se mladí herci posílali do oblastních divadel. Mělo to jistě své výhody i nevýhody. Pomohl by dnes takový systém a je vůbec myslitelný?
Naštěstí si umístěnky nepamatuji ani já. Byl to ve skutečnosti pozůstatek otrokářského systému a tohle nevolnictví by ničemu nepomohlo ani dnes.
Prožil jste v oblastních divadel hodně sezón. Proč se všichni herci snaží dostat do Prahy?
V Praze je více příležitostí, sídlí tu televize i filmová studia. Ale znám i absolventy herectví, kteří jdou na oblast „s chutí“. Mají tam zase více příležitostí v divadle.
Dá se dělat mimo Prahu dobré divadlo?
Nejen, že se dá dělat dobré divadlo mimo Prahu, ale hlavně se tam dělá. Je mnoho vynikajících divadel mimo Prahu, která mají spoustu diváků. V tom je bohatství českého divadla.
Národní divadlo je nejen o hraní, ale je to i určitý národní symbol. Co vám proběhlo hlavou, když jste se dozvěděl, že budete jeho ředitelem?
Nejvíc jsem myslel na svou odpovědnost za potřebné změny, kterými by mělo české divadlo a kultura jako celek projít. Národní divadlo totiž bylo a je v tomto směru příkladem i ostatním. Dnešní doba navíc ukazuje, jak nutně potřebujeme reformy. Stále ještě žijeme v příliš sevřených hranicích legislativních i ekonomických.
Do Národního se dřív chodilo na Štěpánka, na Högera nebo později třeba na Hlaváčovou. Na koho se chodí do Národního divadla dnes?
Na Ivu Janžurovou, Davida Matáska, Davida Prachaře, Sašu Rašilova, Pavlu Beretovou, Kateřinu Kněžíkovou, Nikolu Márovou a mnohé další. Výborní umělci jsou v každé generaci.
Nejste jen ředitel, ale také oceňovaný režisér a pedagog. Kterou vámi režírovanou hru máte nejraději?
Všechny hry A. P. Čechova
Kdo je podle vás největší český dramatik?
Bratři Mrštíkové a Václav Havel
A světový?
Anton Pavlovič Čechov a William Shakespeare
Jste také profesor na DAMU. Jak vás baví učit nové talenty?
Baví mne to velmi, jinak bych to nedělal. Jsem pyšný na naše absolventy. Namátkou: na Marka Němce, Barboru Polákovou, Martina Glasera, Daniela Špinara, Lucii Polišenskou, Igora Orozoviče… mohl bych jmenovat dlouho.
Náš časopis se zaměřuje především na Prahu 1, kde také sídlí vaše divadlo. Jaký máte k této městské části vztah, co se vám tu líbí a naopak nelíbí?
Praha 1 je můj pracovní domov. Vystudoval jsem zde DAMU, na které přes 30 let učím. Pracuji zde 7 let v Národním divadle. Praha 1 je nejkrásnějším centrem nejkrásnějšího města na světě.
Jak se bude podle vás vyvíjet situace v českých divadlech po novém roce?
To bohužel vědí spíš epidemiologové než divadelníci. Divadlo, kina, galerie, koncertní síně, restaurace, hotely, cestovní ruch a mnozí další se budou z téhle krize několik let vzpamatovávat. Ale jako vždycky: české divadlo nejen že přežije, ale bude vzkvétat.
Co byste si vy osobně teď nejvíc přál?
Zdraví a dobrou náladu pro svou rodinu i všechny zaměstnance a spolupracovníky Národního divadla.
prof. MgA. Jan Burian
Narodil se 5. března 1959 v Moskvě, Rusko
Absolvent Divadelní akademie múzických umění, obor režie
Jako režisér působil v Satirickém divadle Večerní Brno, v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci, v Divadle J. K. Tyla v Plzni a v Divadle na Vinohradech. V roce 1995 se stal ředitelem plzeňského DJKT a v roce 2013 byl jmenován ředitelem Národního divadla. Ještě týž den byl odvolán a následujícího dne bylo odvolání opět zrušeno. Minulý rok se jako ředitel „Zlaté kapličky“ potýkal se stávkovou pohotovostí odborářů Opery Národního divadla a Státní opery kvůli jmenování norského režiséra Pera Boye Hansena uměleckým ředitelem opery i za vypsání nového výběrového řízení na místo ředitele.
Je ředitelem Mezinárodního festivalu Divadlo, které patří k nejvýznamnějším divadelním přehlídkám v ČR. Je členem Výboru Asociace profesionálních divadel.
Na DAMU učí od roku 1990, od roku 1992 je vedoucím katedry činoherního
divadla a od roku 2015 je tam profesorem.
Je ženatý a má dvě dospělé dcery
