Marie Janků-Sandtnerová, křtěná Marie Theresie Emerica, rozená Sandtnerová se narodila 8. prosince 1885 v Praze na Novém Městě v rodině litografa Otty Sandtnera a jeho ženy Josefy rozená Novotné. Jako odborná učitelka vaření a domácího hospodářství vyučovala na Vyšší dívčí škole ve Vodičkově ulici v Praze.
Na přání mnoha žákyň ze školy a lidových kurzů vydala v listopadu roku 1924 „Knihu rozpočtů a kuchařských předpisů“, v níž našly rady a poučení nejen účastnice jejích kurzů, ale i všechny hospodyně, které chtěly připravit „chutné, levné a najisto správné pokrmy“.
Kniha obsahovala recepty nejen na jednoduchá a levná jídla, ale i na pokrmy pro bohatší stůl, aby vyhověla všem vrstvám občanstva. Všechny předpisy a rozpočty uveřejněné v knize autorka sama za své mnohaleté učitelské praxe vyzkoušela se žákyněmi a teprve, když se zcela osvědčily, je zařadila do své knihy. Ta potom měla být každé hospodyni bezpečnou oporou při úpravě všech pokrmů, neboť rozpočty připojené na konci každého předpisu, jí jsou správným a jistým vodítkem.
Tato kuchařka, brzy nazývaná „sandtnerka“, měla takový úspěch, že za rok vyšla znovu v rozšířeném a přepracovaném vydání s přáním „všem hospodyňkám, aby řídíce se jí vařily úsporně a chutně k plné spokojenosti svých drahých rodin a milých strávníků. Žádné umění na světě nedosáhlo ještě vrcholu. Ve svém vývoji a zdokonalování se pokračuje svojí cestou a není tomu jinak ani v umění kuchařském. Bylo by tedy chybou pokládati vaření jen za nutnou a nepříjemnou povinnost. Hospodyně má lnouti s láskou k úpravě denních pokrmů, neboť na správné výživě závisí nejen zdraví, nýbrž i blahobyt v rodině.“
Kuchařská kniha Marie Janků-Sandtnerové je rozdělena na 22 kapitol, od polévek přes předkrmy, úpravy masa, přílohy, saláty, moučníky, zmrzliny, ovoce, zavařeniny, různé úpravy pokrmů k večeři a obsahuje i sezónní jídelní lístek pro čtyři roční doby. Poslední tři kapitoly jsou věnovány stravě pro nemocné a střídmosti v jídle a pití, rozpočtům potravin potřebných na jednu osobu a nakonec i stolničení. Kniha je dokonce doplněna i fotografiemi předkládaných jídel a stolování.
A to mělo podle vydání z roku 1930 vypadat takto: „U rodinného kruhu je obsluha jednoduchá. Služka nebo hospodyně sama přinese jídlo z kuchyně, položí v mísách na stůl a stolovníci sami pak podávají mísu jeden druhému.
Je-li v domě služebné děvče, umyje si před podáváním jídla čistě ruce, obleče čistou zástěrku a přináší mísy vždy na podnose. Mísy staví děvče vždy nejprve před domácí paní. Ta si béře první a pak mísy podává dále. Jsou-li hosté u stolu, zejména je-li společnost četnější, roznáší dívka pokrmy kolem stolu, kvůli rychlejší obsluze, aby nevychladly. Mísy podává z levé strany obratně až k talíři. Mísa nesmí se držeti při tom vysoko, a tak, aby host nemusil žádného zvláštního úsilí vynaložiti, aby pokrm z mísy na talíř přenesl.
Chce-li domácí paní dívky při roznášení pokrmů takto použíti, musí ji v tom dříve řádně vycvičiti. Je-li hostů u stolu mnoho, zejména při hostinách, nutno mísy podávati ve dvou neb i více stran současně, aby jídlo nedocházelo stolovníkům úplně studené. Do jídelny vstupuje služebná dívka toliko na zavolání, nehlučně a vždy s podnosem na ruce. Vše, co přináší, či odnáší, klade na podnos, třeba to byl jediný talíř.“
Co by asi paní Sandtnerová říkala dnešnímu způsobu stolování, kdy se rodina u stolu kolikrát nesejde, jak je týden dlouhý, a jak by se jí líbily současné fastfoody?
