Zubní kazy se pokládají za civilizační nemoc. Je dokázáno, že úměrně se zvyšováním životní úrovně a rozšiřováním průmyslově zpracovaných potravin narůstá počet zubních kazů. I když lékaři dovedou dnes zubní kazy úspěšně léčit, je lépe jim předcházet, například správnou výživou.
K zdravému vývoji chrupu je zapotřebí, aby člověk jedl dostatek potravy, která obsahuje všechny látky potřebné pro růst a udržování chrupu. Chceme-li mít zdravé zuby, musíme pít hodně mléka, jíst tvaroh, sýry, maso, zeleninu a ovoce. Musíme také dbát na to, aby v potravě byl dostatek tvrdších potravin, neboť kousáním se odstraňují ze zubů zbytky potravin, které se rozkládají a způsobují takzvané zubní kazy.
Zubní kazy způsobuje také strava bohatá na cukry, zejména podáváme-li ji večer před spaním. Mikroorganismy, které jsou v ústní dutině, cukry zpracovávají, a tak vzniká větší nebezpečí zubního kazu. Náchylnost ke vzniku zubních kazů snižujeme správnou životosprávou a každodenní hygienou dutiny ústní. Sortiment prostředků, které k hygieně ústní dutiny máme k dispozici, je značný a je třeba ho využívat k prevenci zubních kazů.
Pro zajímavost ještě přidáváme několik informací, které o zubní problematice říká Kronika medicíny vydaná v roce 1994…
Nové postupy v léčení zubů
Psal se rok 1427, když se italský lékař a spisovatel Giovanni d´Arcoli stal profesorem medicíny na univerzitě v Padově. Jako první doporučoval použití zlaté fólie pro ošetřování zubu. Nejprve má být zub reagující na teplo naplněn chladícími prostředky a zub reagující bolestí na chlad oteplujícími prostředky. Jestliže zub příliš nebolí, má být nakonec vyplněn zlatem. Při ošetřování bolesti zubů pomocí vypalovacího želízka doporučuje d´Arcoli také použití vrtáku: „Je-li to nutné, můžete zub provrtat malým vrtákem, aby tepelná síla působila na nemocné místo.“ Tyto novinky však příliš neovlivnily léčení zubů. I nadále se o chrup starali především poutní vytrhávači zubů, kteří – v lepším případě – dokázali jen odstranit nemocný zub.
Vytrhávači zubů tvořili skupinu řemeslných chirurgů – podobně jako okulisté (oční lékaři pozn. red.) a vyřezávači kamenů a kýly – působili především jako kočovní lékaři. Není divu, že při tomto způsobu docházelo k četným komplikacím a že trhání zubu patřilo k obávaným procedurám. Ilustrační obrázek (perokresba z roku 1467) ukazuje ženu, která přivádí muže k vytrhávači zubů. Obsahem textu je vyprávění, jak žena přiměje svého muže, aby si nechal vytrhnout čtvrtý zub.
Doktorský titul i pro zubní lékaře
Koncem 18. století bylo v rakouské monarchii zubní lékařství považováno za součást chirurgie. Mohl jej provozovat pouze k praxi oprávněný lékař nebo ranhojič. Na přelomu století těžilo zubní lékařství z všeobecně medicínských inovací, například rentgenu, a ze speciálních technik a materiálů, zčásti importovaných z USA. Především pak zapůsobila lokální anestézie (novokain), která usnadňovala zubním lékařům bolestivé zákroky. Všechny tyto novinky byly pochopitelně dostupné spíše studovaným lékařům.
V roce 1909 byl v Německu vydán nový studijní řád pro studující zubního lékařství. Zubolékařské studium mělo trvat nejméně sedm semestrů, tři z toho měly být věnovány preklinickým oborům, tedy se zabývaly stavem před nástupem choroby, čtyři pak klinickým, tedy samotným obtížím. Důraz byl kladen na všeobecné medicínské vzdělání: zkušebními předměty se nyní staly kromě jiných i vnitřní lékařství, farmakologie, hygiena a chirurgie. Snímek z roku 1910 ukazuje jednu z prvních praktikujících zubních lékařek své doby. Američanka dr. Olga Lentzová je na něm zachycena při extrakci zubu v její ordinaci v Minneapolis.
Je patrné, že tenkrát se onemocnění zubů řešilo spíše radikální cestou, tedy extrakcí, za ne příliš šetrných podmínek. Vrátíme se ale raději do historie poměrně nedávné a budeme pokračovat v původním tématu. Na příště pro vás chystáme povídání o tom, jak si účelně zařídit domácnost, podotýkáme však, že jsou to rady a návody z roku 1980.
