Náhrobek byl původně ve farním kostele sv. Petra a Pavla, na Škroupově náměstí. Dva zničující požáry, jeden v roce 1787, a druhý v roce 1820, při kterých lehlo popelem prakticky celé město, se postaraly o jeho zničení. Nebyly peníze na obnovu. Kryptu vyrabovala lůza, kameny si odvezli měšťané, kteří už konečně pochopili, že stavět ze dřeva není dobrý nápad. Zbytek zdiva posloužil k zavezení Cihlářského rybníčku, a tak vznikl městský park.
Ten muž se jmenoval Georg Handsch. Pokud vám to zní příliš německy, tak musím poznamenat, že jeho otec se jmenoval Václav. V první polovině šestnáctého století se hledělo na německy mluvící lidi naprosto jinak, než jak se to děje dnes. Příslušnost k národu nestanovovala řeč, ale teritorium. Kdo bydlel v Čechách, byl Čech, ať mluvil jakoukoliv řečí, a tím to bylo vyřízeno.
Pan doktor se narodil roku 1529. Tehdy v České Lípě němčina mezi lidmi naprosto převládala. Jak by řekl klasik, jsou to paradoxy. V Německém Brodě byla zase na prvním místě čeština. Ale to není důležité.
Mladý Jiří Handsch chtěl studovat, a tak jeho němčina byl jen ryzí pragmatismus. Dávala totiž daleko více možností ke studiu. Nadaný student toužil být lékařem, a protože Karlova univerzita tehdy lékařskou fakultu neměla, odešel po gymnasiálních studiích ve slezském Goldbergu, do italské Padovy. Jeho lékařskou praxi prozatím můžeme dát stranou. S čerstvým diplomem se v Praze nechytá. Doktorů je spousta a prachatou klientelu si dávno rozebrali jiní. Pan doktor je nucen učit slabikovat šlechtické synky a čeká na svoji šanci.
Ta se dostaví v roce 1561, a z problémů ho dostane nikdo menší, než osobní lékař českého místodržitele, Ferdinanda II. Tyrolského. Tím dobrodincem je Andrea Matthioli, italský lékař a botanik, jehož herbář se stal biblí evropských botaniků. Už existuje italská a latinská verze. Německá by také měla existovat.
Matthioli hledá sponzory a najde. Jen s maličkou podmínkou. Dobře, dáme peníze, ale herbář vyjde i česky. Matthioli souhlasí a brzy se přesvědčí, že čeština drží s němčinou krok ve všech směrech. Vznikají souběžně překlady dva. Ten německý píše náš pan doktor Handsch, ten český zase renesanční, vědecký velikán, Tadeáš Hájek z Hájku.
Německý i český překlad je hotov a Matthioli září spokojeností. Pan Tadeáš je téměř čtyřicetiletý, a tedy zralý muž, a vědec, který už má své místo i trvalý příjem. Mladý lékař však nic jistého nemá. Matthioli se rozhodne. Stárne a cestování s mladým místodržitelem ho unavuje. Požádá o uvolnění ze služeb s tím, že má za sebe dokonalou náhradu. Německý překlad je doporučením.
Od této chvíle se na Handsche začne usmívat štěstěna. Ve všech směrech. Odchází jako nový, osobní lékař, na zámek Ambras, nedaleko Innsbrucku. Ferdinand mnoho cestuje a má spousty politických povinností. Jeho morganatická manželka zůstává na Ambrasu. Habsburci musí dbát na svoji pověst. Co na tom, že ona je krásná, vzdělaná a bohatá tak, že by mnoha namyšleným, šlechtickým panákům spadla brada. Filipina Welserová byla opravdu dobrá partie.
Georg Handsch byl nejen dobrý lékař, botanik, vědec a zřejmě i milenec krásné Filipiny. Mohl být i autorem záhadného rukopisu, který dnes známe jako rukopis Voynichův. Astrologii ovládal, byla nedílnou součástí tehdejší medicíny. Botaniku měl v malíčku. Měl prostředky i kontakty, nejen po Evropě, ale díky bankovnímu domu Welserů, i za oceánem. Přesněji, do oblastí dnešní Venezuely. Zkrátka puzzle v případě tohoto pána, celkem dobře do sebe zapadá. Georg Handsch zemřel v roce 1578, v České Lípě. A v České Lípě možná leží i tajemství rukopisu, který nedává spát mnoha lidem.
