„Viděli jste někdy obrazy, na kterých je namalované plenění Říma barbary? Tak asi takhle to tam vypadalo. Už nám nezáleželo na ničem, dávno jsme překročili veškeré hranice. Když já nemám právo říct válce ne, proč někdo jiný má právo válku začít?“ říká v unikátní zpovědi teď už bývalý ruský voják Pavel Filatjev.
1. srpna letošního roku zveřejnil Filatjev na sociálních sítích své memoáry o válce na Ukrajině. Nazval je ZOV podle značek na ruských armádních vozidlech. V první přeložené části těchto jedinečných vzpomínek popisuje, jak jeho jednotka plenila přístav Cherson.
V záznamu z 1. března 2022 Filatjev píše: „Když jsme dorazili do Chersonu, byla už tma. Jednotky, které pochodovaly před námi, už přístav obsadily. Vojáci hledali místo, kde by se mohli umýt a vyspat. Já jsem se rozhodl prozkoumat okolí. Viděli jste někdy obrazy, na kterých je namalované vyplenění Říma barbary? Tak asi takhle to tam vypadalo.
Všichni kolem byli vyčerpaní a zdivočelí a začali jsme prohledávat budovy s nadějí, že se nám podaří najít nějaké jídlo, vodu, sprchu a místo, kde můžeme strávit noc. Někteří z nás začali brát počítače a jakékoliv věci, které by mohly mít nějakou hodnotu. Já nebyl výjimkou: ve vraku nákladního auta, který stál venku, jsem našel čepici, kterou jsem si vzal. Kukla, kterou jsem měl do té doby, nebyla dost teplá. Navzdory svému divokému stavu jsem byl z toho všeho rabování znechucený.
V kancelářích byla kantýna s kuchyní a ledničkami. Jako barbaři jsme snědli vše, na co jsme tu přišli: ovesné vločky, kaše, marmelády, med, kávu. Už nám nezáleželo na ničem, dávno jsme překročili veškeré hranice. Většina z nás strávila měsíc v polích bez nejmenšího náznaku pohodlí, sprchy nebo normálního jídla.
Do jak šíleného stavu můžete lidi dostat, když nemyslíte na jejich potřebu spánku, jídla a sprchy? Vše kolem nás bylo odporné. Jako ubožáci jsme se snažili prostě jen přežít.
Každý spěchal, aby si našel místo, kde na noc složit hlavu, lidé se prali o místo ve frontě na sprchu. Byl jsem znechucený, ale přesto jsem si uvědomoval, že jsem součástí toho všeho. Velení se nezajímalo o lidi, kteří dávají v sázku vše, jen aby uskutečnili jejich plány – které nám navíc nebyly vůbec jasné. Udělali z lidí naprosté barbary tím, že ignorovali fakt, že ti lidé potřebují jíst, spát a umýt se.
Blížila se půlnoc. Poprvé za poslední týden jsem si svlékl neprůstřelnou vestu a termální spodní prádlo, všechny své věci jsem spolu se zbraněmi položil na velký, dva metry dlouhý stůl a lehl si na ně. Celé moje tělo se chvělo v zoufalé potřebě spánku. Jako barbar ležím na kancelářském stole a když si odmyslím občasné zvuky výstřelů, které přicházejí zvenčí, připadám si jako v pětihvězdičkovém hotelu.
Kancelář, ve které jsem ležel, byla hezká. Připomínala mi tu, ve které jsem donedávna sám pracoval. Teď, když ležím na stole a hlavu mám přikrytou uniformou, připadá mi, jako by to bylo v minulém životě. Byl jsem tenkrát úplně jiný člověk.“ otevřeně popisuje své pocity Pavel Filatjev.
„Bojoval jsem na Ukrajině. Když já nemám právo říct válce ne, proč někdo jiný má právo válku začít? Nemůžu odvést naši armádu zpátky domů, ale můžu alespoň sdílet svoje zážitky a myšlenky, které jsem si přinesl z účasti na této válce, a povzbudit tak svoje spoluobčany, aby se starali o svou zemi, která má dost svých vlastních problémů.
Naši předkové prolili tolik vlastní krve ve jménu svobody. Možná to nic nezmění, ale já se odmítám podílet na tomhle šílenství. Z etického hlediska by bylo snazší, kdyby Ukrajina napadla nás, ale pravda je, že invazi na Ukrajinu jsme podnikli my a Ukrajinci nás nezvali.“ uzavírá Pavel Filatjev, bývalý ruský voják.
Zdroj: The Guardian
