Udavačství je staré jako lidstvo samo. Není to lidská vlastnost, která je specificky vázána na nějakou dobu, anebo národ. Udavačství není geneticky dáno ani Čechům, ani Němcům, ani Francouzům. Není dáno geneticky nikomu, i když jsou období, kdy se této odporné bylině daří více, než je zdrávo.
V Čechách bylo podobných, historických období, požehnaně. Ti anonymní byli potrestáni vlastním svědomím, pokud nějaké měli. Ty ostatní dohonila lidská spravedlnost, i když ta dáma s váhami v ruce, přes svou pásku na očích musela vidět. Povíme si o dvou z nich.
První se jmenoval Karel Sabina. Autor libreta Prodané nevěsty či Braniborů v Čechách. Ohnivý revolucionář, buřič, vynikající řečník, básník, spisovatel. Extrémně nebezpečný rakouské monarchii v roce 1848, se stal velmi potřebným o několik let později. V roce 1849 je zatčen a odsouzen k trestu smrti. Mocnářství ukazuje zuby. Dostane milost a trest je změněn na osmnáctileté vězení.
První úder a zkouška odolnosti. Těch úderů bude celá řada a Sabinu zlomí. V roce 1857 je amnestován. Je chudý jak kostelní myš, on i rodina živoří. Zkrátka je ideálně připraven k tomu, aby souhlasil se spoluprací s tajnou policií. Tak jako se říká, že nejlepším hajným je obrácený pytlák, potom se ze Sabiny stane udavač, který donáší na své přátele a dokonce i na vlastního zetě. I policie má rozum a vyjde Sabinovi vstříc. Milostivě mu povoluje literárně tvořit.
Třináctileté, relativně klidné a bezstarostné období skončilo v roce 1872. Příčinou byla uražená ješitnost jistého propuštěného policejního úředníka. Vynesl utajované spisy na Sabinu a předal je Juliu Grégrovi, majiteli Národních listů. Tyto listiny získal ve spolupráci s jistým Ferdinandem Koppem, taktéž udavačem, jako byl Sabina. Kopp zkrátka toužil po služebním postupu a na Sabinu žárlil.
Zveřejnění na sebe nedalo čekat. Společenské odsouzení Sabiny bylo totální. Stal se vyvržencem, který se obával vyjít i ze svého domu. Na procházky se odvažoval až po setmění. Když v roce 1877 zemřel, noviny raději o tom pomlčely.
Tím druhým zloduchem byl Karel Čurda. To on vyzradil úkryt atentátníků na Heydricha, v kryptě kostela v Resslově ulici. Jistě si nyní řeknete, že míchám hrušky s jablky. Částečně máte pravdu. Doba Karla Sabiny a tehdejší policejní metody byly selankou proti tomu, co dokázala nacistická mašinérie. V obou případech je nutné oprostit se od emocí a posuzovat pouze fakta, i když je to velmi těžké. Vždy bychom si měli položit otázku, jak bychom se zachovali my, na jejich místě. Jenže to bychom vždycky zjistili až tam.
Čurda se po výsadku z Anglie ukrýval u své matky a sestry, a každý den musel poslouchat jejich prosby i naléhání, aby dostal rozum. Každý den četl v novinách, nebo slyšel v rádiu nekonečný seznam popravených. Kdo ví, jak dlouho by běsnění nacistů pokračovalo, kdyby atentátníci unikli.
Nikdo se už nikdy nedozví, jestli si neřekl, když je prozradím, tak to vraždění skončí. Kamarády a spolubojovníky udal a tím za sebou spálil mosty. Změnil jméno a stal se z něho Karl Jerhot. Statisíce marek, které dostával z vypsané odměny, utrácel a utápěl je čím dál víc v alkoholu. Nakonec i gestapo přestalo využívat jeho služeb konfidenta a provokatéra. Po válce byl dopaden v Manětíně a o milost nepožádal. Snad chtěl aspoň jednou vypadat sám před sebou jako chlap. Byl oběšen na Pankráci na konci dubna 1947.
