Tato bohatá země, její vládce, saský kurfiřt Fridrich I. zvaný Bojovný a jím spravovaná panství včetně držav na českém území, které mu dal do zástavy Václava IV., tvořily jakýsi předěl mezi husitskými Čechami a německými částmi říše. Zároveň však přes toto území vedly obchodní stezky, po nichž se do Čech dopravovalo žádané zahraniční zboží. Právě na tyto cesty však byla již roku 1420 uvalena obchodní blokáda. Kdyby husité ovládli alespoň některé části Saska, obnovil by se přísun již citelně chybějícího zboží, nemluvě o tom, co vše by se dalo ukořistit v samotném Sasku. Husitští hejtmané proto po smrti Jana Žižky začali upírat svou pozornost právě tímto směrem. Fridrich I. Bojovný si byl tohoto nebezpečí vědom a během dubna a května svým vojskem preventivně obsadil Most a Ústí nad Labem.
Vlastní bitvě na straně husitů předcházelo sbírání vojska i materiálu potřebného k obléhání měst a řada menších akcí, např. v dubnu 1426 obsazení Benešova nad Ploučnicí na Děčínsku a vyvraždění tří set jeho obyvatel, vypálení Mimoně 19. května 1426 a obsazení Lipého (dnešní České Lípy). Zatím však nebylo jasné, kterým směrem husité udeří, zda na Žitavu, Most nebo Ústí nad Labem.
Další postup husitů a jejich obsazení Třebenice, Krupky a Teplic naznačil, že se rozhodli pro Ústí nad Labem. Zanedlouho husité Ústí skutečně oblehli a 6. června 1426 poprvé zaútočili na ústecké hradby, zatím však bez úspěchu. Mezitím manželka Fridricha I. Bojovného Kateřina v době jeho nepřítomnosti sestavila armádu na pomoc Ústí. Tvořily ji vojenské hotovosti saských měst a šlechticů, které se společně 14. června vydaly na pochod do Čech. Z bezpečnostních důvodů saská armáda přešla Krušné hory rozdělena do tří proudů, za horami se opět spojila. Saský plán byl jednoduchý. Vojáci měli napadnout husity, oslabit jejich postavení, obnovit spojení obleženého Ústí nad Labem s okolím anebo do něj přinejmenším dodat zásoby.
Husité o blížícím se saském vojsku věděli a připravili se na ně tak, že se všichni shromáždili a opevnili na návrší nad potokem Ždírnice asi pět kilometrů od města. Jejich postavení zabezpečovala hned dvojitá vozová hradba, za níž se husité cítili bezpeční a jisti sami sebou. Nepokusili se proto ani napadnout přicházející saské vojsko, které mělo za sebou padesátikilometrový dvoudenní pochod v úmorném vedru. Sasové se utábořili u Chabařovic se snadno dostupným vodním zdrojem. Boso z Fictumu se rozhodl nechat vojáky odpočinout a zaútočit na husity druhý den brzy ráno, dokud ještě bude poměrně chladno.
Podle různých zpráv došlo snad ještě před bitvou k vyjednávání, které však neskončilo smírem a Boso z Fictumu v neděli 16. června zavelel k útoku. V první vlně se saské armádě podařilo proniknout až k prvnímu pásu vozové hradby a několik vozů dokonce povalit. Tento útok však zdržela druhá vozová hradba a Sasové byli nakonec vytlačeni ven před vozy. Velkou zásluhu na tom měli především houfnice a tarasnice, i když místo efektivní palby nadělaly jen více hluku, prachu a kouře.
Útok ve vedru a do kopce, byť mírného, saské vojáky vyčerpal. Vozová hradba obstála. Husité otevřeli vozovou hradbu a provedli proti Sasům výpad tak úspěšný, že řada z nich začala prchat zpět k hranici. Zbývající, především šlechtici, vytrvali na bojišti, kde jich na třicet padlo. Husité potom saské oddíly pronásledovali až ke Krupce a vojáky padající vysílením bez milosti zabíjeli, aniž si většinou uvědomili, že za zajatce by mohli získat příslušné výkupné. Na saské straně tak padlo 4000 vojáků, což bylo i na tehdejší dobu značné číslo. Husité své ztráty vyčíslili na pouhých třicet padlých.
Když bylo jasné, jaký nepříznivý vývoj bitvy pro saskou stranu nastal, saská posádka a s ní i část obyvatel Ústí nad Labem město opustila, takže to potom padlo do rukou husitů bez boje. Získal je Jakoubek z Vřesovic, který přišel s nápadem na jeho dobytí a také se o něj jako znalec místní krajiny do značné míry zasloužil.
Sasové se pokoušeli tuto drtivou porážku vysvětlit různými způsoby. Před bitvou třeba došlo k tomu, že cestou do Čech někteří příslušníci saského vojska vpadli do kláštera benediktinek v Teplicích a zneuctili, jak je, tak svátost oltářní, kterou pošlapali. Jejich zbožnější spolubojovníci v tom spatřovali rouhání a začali se obávat Božího trestu, který potom právem spatřovali v katastrofální porážce u Ústí nad Labem a v následném masakrování svých jednotek. Pragmatičtěji založení vojáci si svou porážku nedokázali vysvětlit jinak než domnělou zradou vrchního velitele Bosa z Fictumu, k níž však ve skutečnosti nedošlo, jak uznal i sám Fridrich I. Bojovný. Husité byli zkrátka v této bitvě lepší. A nejen tentokrát.
