Zoja Kosmoděmjanská se narodila se 13. září 1923 ve vesnici Osino-Gaj v učitelské rodině. I ona sama ve škole dobře prospívala, zajímala se o historii a literaturu. Po skončení povinné docházky chtěla studovat na Literárním institutu. V říjnu 1938 byla přijata do mládežnické organizace komunistické strany – Komsomolu.
V říjnu 1941 se spolu s 2000 dalšími komsomolci přihlásila do armády jako dobrovolník a nastoupila do diverzní školy. Všichni dobrovolníci byli varováni, že operace, na které budou vysláni, jsou v podstatě sebevražedné. Očekávané ztráty průzkumných a sabotážních skupin byly 95 %, což také další vývoj událostí potvrdil. Všichni byli upozorněni i na to, že pokud někdo padne do zajetí, nejspíš ho čeká před popravou mučení, a že kdo si myslí, že by ho nevydržel, může ještě odejít. Zoja, stejně jako většina komsomolců, zůstala a po kratičkém, pouze třídenním výcviku byla spolu s dalšími dobrovolníky přemístěna do oblasti Volokolamsk.
Zanedlouho po tom, v polovině listopadu 1941, přišla tak tuhá zima, že valná část německých vojáků vybavených jen lehkou výstrojí, utrpěla omrzliny takového rozsahu, že je vyřadily z dalších bojů. Hitlerovská vojska uvízla uprostřed polí, 28 km od středu Moskvy. Za této situace vydal 17. 11. 1941 Stalin svůj pověstný příkaz č. 0428 o nutnosti provádět taktiku spálené země ve velkém měřítku. Údajně se inspiroval příkladem Finů, kterým se takto podařilo během sovětsko-finské války donutit Rudou armádu přežívat ve sněhu a mrazech ve stanech.
V tomto rozkazu Stalin nařídil zbavit „německou armádu možnosti usadit se v domech ve vesnicích a v městech, vyhnat německé útočníky ze všech osad, aby se zchladili v polích, vykouřit je ze všech prostor a teplých úkrytů a donutit je nocovat pod širým nebem“, za účelem „zničení a spálení všech sídel v týlu německých jednotek ve vzdálenosti 40 – 60 km do hloubky od přední linie a 20 – 30 km vpravo a vlevo od silnic.“ To znamenalo zlikvidovat cokoliv, kam by se mohli němečtí vojáci uchýlit, například také vypalovat domy a stavení.
Tímto rozkazem se řídili i velitelé dvou sabotážních jednotek po deseti lidech, z nichž v jedné byla právě Zoja. Nařídili svým lidem během 5 – 7 dnů vypálit 10 obcí včetně vesnice Petriščevo. K provedení tohoto úkolu dostali diverzanti jen Molotovovy koktejly a suchou dávku potravin na pět dnů. Proti německým vojákům ozbrojeným samopaly MP 40 měli jen pistole s poruchovou mechanikou a na přespání po akci pod širým nebem byli vybaveni lahví vodky.
Zoje se podařilo splnit jen část bojového úkolu, zapálila tři domy. Při jejím druhém pokusu zapálit ještě seník spustila místní domobrana poplach, Němci Zoju zajali a po krutém mučení ji 29. listopadu 1941 oběsili. Zoja těsně před svou smrtí pronesla plamennou řeč, aby povzbudila vesničany k boji proti Němcům a ti se nebáli obětovat za vítězství i svoje životy. Pro sovětský lid se tak pro svoje odhodlání a vlastenectví stala stejnou hrdinkou, jako pro Francouze Johanka z Arku.
