Kořeny tkví v keltské tradici
Shakespearova komedie, v originále nazvaná Sen noci slunovratové, čerpá z keltských tradic, podle nichž je opona mezi naším a „tím druhým“ světem o letním slunovratu zvláště tenká (podobně jako o Dušičkách). Oba světy se proto mohou snadno prolnout, což se v tomto případě také stane a v lesíku za městem se tak setkají lidé s vílami a elfy a s jejich kouzly. Jednomu z lidí přitom poněkud zlomyslný skřítek Puk přičaruje oslí hlavu, naštěstí právě jen na tuto noc.
Osel není jen tvrdohlavý
Můžeme se právem ptát, proč právě oslí? Samozřejmě udělat z někoho osla, či skoro osla, je náramná švanda, zvlášť pokud se to stane někomu jinému a ne nám. Právě tady však lze vystopovat další, hlubší podtext. Osel není jen symbolem hlouposti a tvrdohlavosti, ale také sexuální náruživosti, což plně odpovídá skutečnosti. Dnes se možná na tuto symboliku poněkud pozapomnělo spolu s tím, jak u nás obecně ubylo oslů (těch čtyřnohých). Za Shakespeara to byla zřejmě obecně srozumitelná narážka.
Když se v této souvislosti podíváme na klasickou literaturu, nemůžeme minout jediný dochovaný římský román, Apuleiova Zlatého osla, jehož hlavní zápletka spočívá v proměně mladíka v osla (tentokrát zcela) a zpět. Autor si zároveň pohrává s množstvím vysloveně sexuálních i lascivních motivů.
Šagrénová kůže
A co kouzelný oslík, z něhož při otřepání doslova prší dukáty, případně jiné cennosti? Když se zařízne, jako ve stejnojmenné klasické francouzské pohádce, zůstane z něj kouzelná oslí kůže. Tím se dostáváme k příběhu o šagrénové kůži, která svému majiteli splnila každé přání, vždy se ale potom o kousek zmenšila, až zmizela docela, jak to popsal Honoré de Balzac ve svém románu.
Vycházel přitom ze staré orientální bajky a zároveň z faktu, že se jako surovina na výrobu tzv. šagrénové, čili uměle a umělecky zhrbolacené usně, používala kůže ze zadních nohou koně – anebo osla.
Nebezpečný březový práh
Vzdálenou ozvěnou tohoto motivu potom volá notoricky známé nasazení medvědí hlavy Ivánkovi v ruské pohádce. Stalo se tak rovněž v létě, byť není jasně řečeno, že za slunovratu, za zvuku zvonečku a v březovém hájku, před nímž, nezávisle na tomto filmu, varuje i naše lidová tradice. Mluví se v ní o tzv. březovém prahu, jehož překročení doprovází právě zvuk zvonků. O svatojánské noci tak lze dojít až ke sněmu lesních bytostí, což nemusí zůstat bez následků. A když si uvědomíme, že medvědí hlavu přičaroval Ivánkovi Dědeček Hříbeček – tedy skřítek – kruh se uzavírá a jsme zpět u anglického, resp. keltského Puka.
Svátek bohyně Fortuny
V čem však spočívá podstata sdělení této slunovratovo-svatojánské mytologie? Patrně varuje, že není radno o svatojánské noci opouštět bezpečí svého domova, eventuelně posvátným ohněm chráněné veřejné prostranství, protože mimo ně na člověka číhá nejedno nadpřirozené nebezpečí. Možné zvraty osudu naznačuje i to, že podle pohanských tradic byl tento den zasvěcen také bohyni vrtkavého štěstí – Fortuně.
