V půlce srpna 1968 při loupeži v klenotnictví v centru Prahy pachatel zastřelil osmačtyřicetiletou vedoucí prodejny. Ačkoliv se kriminalisté po čase dostali k vražedné zbrani a později i k tomu, kdo z ní střílel, soud nakonec hlavního podezřelého osvobodil. Ten totiž pokryl vyšetřovatele nepřehlednou pavučinou lží a nakonec se ještě označil za politického vězně.
Nešťastná prodavačka klenotů se při loupeži nejspíš bránila, čemuž nasvědčovaly podlitiny na jejích rukách. Nakonec ale zůstala ležet mrtvá na zemi v kaluži krve, vrah ji zastřelil jednou ranou do hrudníku. Z prodejny si odnesl pouhé dva tisíce, ostatní ceniny a šperky ho nezajímaly. O týden později ale vstoupila do země vojska Varšavské smlouvy a další zastřelení mrtví, tentokrát z rukou „spřátelených vojáků“, pozornost veřejnosti od vraždy v klenotnictví odvedli stranou.
Pistole v žumpě
Detektivové z tehdejší pražské mordparty si vytvořili dvě pracovní verze. Podle první šlo skutečně o loupežné přepadení, při které lupič zabíjel kvůli penězům, podle druhé mohlo jít o vraždu z vášně, například o mstu, a loupež měla skutečný motiv pouze překrýt. Vyšetřovatel zločinu JaroslavZahrádka v pátrání sice ani navzdory vzrušené společenské situaci nepolevoval, nicméně až do konce října bez hmatatelných výsledků. Až teprve potom mu manželský pár z obce Buš nedaleko Slapů řekl o pistoli, kterou si bratranec ženy donesl k nim domů. Po propuštění z vězení u nich totiž chtěl začít nový život a zpočátku to tak i vypadalo. Často si domů přinášel nové hodinky, oblečení nebo drahou elektroniku, kterou mu prý kupovala jeho přítelkyně.
Jeho sestřenici se to ale příliš nezdálo, a tak mu jednou, když nebyl doma, tajně prohledala pokoj. A tam našla v aktovce pistoli. Když na bratrance spolu s manželem uhodili, co to má znamenat, prosil je, ať o tom s nikým nemluví. Zbraň pak ze strachu hodili do žumpy a snažili se na to zapomenout. Později se to ale ženě rozleželo v hlavě a šla raději vše oznámit na Veřejnou bezpečnost. Její příslušníci posléze pistoli vytáhli a ukázalo se, že jde právě o vražednou zbraň z klenotnictví. Také to, že příbuzný je už desetkrát trestaný recidivista, který byl celkem odsouzený na 34 let vězení. „V chládku“ strávil ovšem nakonec – také díky amnestii prezidenta Ludvíka Svobody – pouze let dvacet. A rovněž to, že poslední trest, který u soudu dostal, byl za ozbrojenou loupež.
Jasný případ?
Ve prospěch šestačtyřicetiletého Bohumila P. hovořil záznam na jeho píchačkách. Podle nich byl totiž v době vraždy na svém pracovišti. Jeho kolegové ale tvrdili, že tam naopak už nebyl, a navíc odtamtud mohl kdykoliv nepozorovaně odejít. Vymlouval se také, že pistoli si koupil až po vraždě od svého někdejšího spoluvězně, na jehož jméno si ale – jak na potvoru – už nemohl vzpomenout. Jako starý protřelý kriminálník v tom zkrátka uměl chodit – odmítal podepisovat protokoly, měnil výpovědi, byl hrubý na vyšetřovatele a vymýšlel si všelijaké nesmysly, kterými je zaměstnával, protože je museli obtížně prověřovat. Pokud to vůbec bylo možné.
V jeho neprospěch naopak svědčilo svědectví muže, který ho viděl vykrádat výkladní skříň hodinářství v Jindřišské ulici. K tomu všemu se u něj našly i patery hodinky z této krádeže. Spravedlnost ale přesto zůstala slepá. V prvním líčení vrátil soud případ kriminalistům k došetření, čehož podezřelý využil k dalším výmyslům, které se znovu kupily jeden na druhý. Podle Bronislavy Janečkové, autorky rozhlasového seriálu Historie českého zločinu, se na vyšetřování tohoto případu výrazně podepsal i stav normalizačního soudnictví, ze kterého musela z politických důvodů odejít řada zkušených odborníků. Není proto divu, že podezřelý Bohumil P., o kterém byli detektivové skálopevně přesvědčení, že skutečně vraždil, byl nakonec pro nedostatek důkazů osvobozen. A ještě k tomu léta vyšetřování později označil za pronásledování režimem a sám sebe za politického vězně.
