Film vychází z díla Sto dvacet dnů Sodomy markýze de Sada, jenž dal jméno sexuální perverzi, kterou film zkoumá. Třebaže se příběh na mnoha místech od své předlohy odklání, zachovává do značné míry jejího ducha. De Sadovo dílo bylo zčásti politické a šlo o satiru na soudobé představitele moci, především katolickou církev. Pasolini byl rovněž vášnivě antiklerikální, ale dává Saló do přímé souvislosti s italskými dějinami.
Děj filmu se odehrává v krátce trvající republice Saló odkazující na město Lake Garda, kde našel před koncem druhé světové války své poslední útočiště Mussolini. Pasolini byl do těchto událostí zatažen a jeho bratr byl v Saló zabit. V Pasoliniho fantazii o této válečné epizodě má čtveřice vysoce postavených mužů absolutní moc nad skupinou atraktivních mladých zajatců obou pohlaví a podrobuje je řadě sexuálních mučení a ponižování. Postavy charakterizuje velmi skromně; dokonce ani dotyční vykonavatelé moci nemají žádné vyhraněné osobnosti a zdá se, že ze svých zhýralých orgií nemají pražádnou radost, zatímco jejich oběti jsou pro ně jen anonymní masou, těly sloužícími pouze k zneužívání a znásilňování.
Záměrem Pasoliniho bylo předvést nezřízené zneužívání moci, přivedené na nejzazší mez sexuálního ponížení, jako metaforu samotného fašismu. Ve filmu se však skrývají i jiná poselství. Jeden z vysoce postavených mužů je označován za biskupa a v jedné scéně jsou dvě z obětí přinuceny podstoupit jakýsi svatební obřad, ale konzumace „sňatku“ je libertiny přerušena, neboť zabrání spojení „novomanželů“ vlastními těly. A v obzvlášť pověstné scéně je nahá mladá dívka přinucena sníst výkaly, o čemž Pasolini tvrdil, že jde o metaforu konzumního kapitalismu a nechutné potravy, kterou produkuje. Scén s pojídáním exkrementů se objevuje ve filmu více, proto stojí za zmínku uvést, že si herci ve skutečnosti pochutnávali na směsi čokolády s pomerančovou marmeládou.
Závěr filmu představuje orgie krutosti, v níž jsou oběti rdoušeny a skalpovány, jsou jim vyřezávány jazyky a páleny bradavky. To vše se děje za doprovodu skladby Carmina Burana Carla Orffa, kterou Pasolini pokládal za fašistickou hudbu, a četby z Cantos Ezry Pounda, amerického básníka, jenž podporoval Mussoliniho. Někoho možná překvapí fakt, že ostatní hudební motivy složil slavný Ennio Morricone, který s režisérem spolupracoval už na několika předchozích filmech.
Krátce po dokončení tohoto silného a znepokojivého filmu a ještě před jeho premiérou byl Pasolini zavražděn. Zemřel v noci z 1. na 2. listopadu 1975, kdy byl brutálně ubit holí a přejet automobilem na fotbalovém hřišti v Ostii. Stalo se tak údajně po hádce s Pinem Pelosim, mladým prostitutem, s kterým chtěl Pasolini navázat kontakt. Skutečná příčina vraždy však nebyla nikdy vyjasněna.
Producent filmu Alberto Grimaldi byl po natočení filmu odsouzen k podmínečnému trestu a pokutě. V Itálii snímek zakázali s odůvodněním, že společnost není ještě natolik vyspělá, aby mohla tomuto dílu plně porozumět. Film byl zakázán nebo soudně zabaven v mnoha dalších zemích a teprve nedávno začal být dostupný ve Velké Británii a Spojených státech. U nás je distribuce snímku legální, lze jej pořídit na DVD nosiči.
