Se svými 152 centimetry nikdy z davu nevyčnívala. Když ale začala zpívat, všichni šli z jejího hlasu do kolen. A ať už šlo o hit Jawa 250, díky kterému si získala přízeň tvrdých motorkářů, nebo ústřední melodii ze slavného westernu Tenkrát na Západě, do všeho dávala celé své srdce. A bylo to právě srdce, které jí nakonec zradilo.
I když se narodila kousek od Brna ve vinařském městečku Pohořelice, od sedmi let, kdy se přestěhovala do Ostravy, se stala věrnou patriotkou této moravskoslezské metropole a neopustila ji ani v dobách své největší slávy, kdy by mohla odejít do Prahy, jak bývá u úspěšných umělců zvykem. „Ostrava není žádný póvl!“ říkávala a její „Ostravaci“ jí to nikdy nezapomněli.
Bylo nám to fuk!
Vyučila se sice chemičkou, ale nikdy se jí doopravdy nestala. Její celý život byla hudba – už od šesti hrála na housle, později na kytaru a už v patnácti natočila svou první písničku s názvem Já před tebou klečím. Zpívala s kapelami Flamingo, Majestic nebo s Orchestrem Ivo Pavlíka, který byl jejím prvním manželem a se kterým měla jediného syna Adama. I ten se později stal jejím kapelníkem. Po rozvodu a následné rychlé svatbě s Vítězslavem Vávrou pak hrála se skupinou Speciál.
Navzdory svému obrovskému talentu se ale nikdy nestala hvězdou první velikosti. „Protože jsem dělala rock. Taky jsme byli sem tam zakázaní, nehráli nás v rádiu, protože jsem měla v kapele dlouhovlasé kluky a byli jsme výstředně oblečení. Minulému režimu se to nelíbilo. A nám to bylo fuk. Byli jsme rockeři,“ vzpomínala později pro týdeník Téma.
Práce i chlapi nanic
Pak přišla revoluce a Špinarovou, podobně jako v tu dobu spoustu ostatních umělců, zasáhla krize. K nedostatku práce se přidalo i skřípající manželství s donchuánem Vávrou, který si s věrností nikdy hlavu nelámal a za svůj život měl prý až tisíc žen. Zoufalá Špinarová hledala útěchu v alkoholu. A také v jídle.
„Když jsem měla prázdný diář, nemusela jsem se vejít do kostýmu. A tak jsem si U Valdemara vylévala srdíčko, s chutí jsem pila pivo a jedla, co hrdlo ráčilo. Jak jsem malá, tak je na mně vidět každé kilo navíc. V tom alkoholovém opojení mi to ale ani tak nevadilo,“ prozradila na sebe zpěvačka ve své autobiografii Za vše můžu já.
„Vyžrala“ a „vychlastala“ se natolik, že když se jednoho dne podívala do zrcadla, sama sebe se lekla. „Co se to na mě dívá za tlustou stařenu? Nejdřív jsem měla chuť brečet a pak jsem si řekla dost!“ Začala držet přísnou dietu, přestala pít a odrazila se ode dna.
Život nahoru a dolu
Začala znovu vystupovat a lidé jí milovali. Navzdory chatrnému zdraví a problémům se srdcem byla k nezastavení. „Jsem ráda, že jsem si prožila takový život, jaký jsem si prožila. Prožila jsem si život nahoru, dolů. Dolů to jde rychleji, nahoru je to horší. Ten život byl pestrý. Právě proto, že jsem si to zažila, tak jsem tam, kde jsem dnes. Všeho si vážím a koncerty si užívám. Jsem šťastná, že mám vyprodáno, že jezdím, že zpívám,“ řekla rok před svou smrtí Českému rozhlasu.
Ta si pro ní přišla přímo na pódium na jejím posledním koncertu v Čáslavi. Odtud ji ještě po kolapsu a následné resuscitaci odvezli do nemocnice, k životu se již ale nevrátila. Na pohřeb jí pak před šesti lety přišlo na 40 tisíc lidí, včetně dalších ostravských legend, jako je Jarek Nohavica nebo Marie Rottrová.
Majka z Gurunu
Sochu v životní velikosti nechali krátce po smrti legendární zpěvačky vztyčit v centru Ostravy tamější „vděční“ radní. Dílo sochaře Davida Moješčíka ovšem vyvolalo velmi rozporuplné, až negativní reakce veřejnosti. Místní mu měli zejména za zlé, že více než Ostravany milované zpěvačce se podle „hlasu lidu“ jím ztvárněná postava podobá Majce z Gurunu, postavě z československého televizního seriálu pro děti ze 70. let Spadla z oblakov. Mezi největšími kritiky jeho sochy patří i zpěvaččin syn Adam Pavlík.
Zdroj: Téma, Český rozhlas, autobiografie Za vše můžu já
