Karel Sabina to tehdy vůbec neměl jednoduché. Jeho odchod z Čech, do nedalekých Drážďan, se spíše podobal útěku. Noviny nešetřily opovržením a rozhořčením. Stát se v Čechách zrádcem je tak snadné. Stačí si jen myslet něco jiného, než si myslí většina. Píše se rok 1872 a na něho se provalila spolupráce s rakouskou tajnou policií. Nemělo smysl žádat je nyní o ochranu. Už pro ně ztratil cenu, odhalený konfident je pro každou tajnou policii bezcenný. A přece tomu tak nebylo vždy. Zkusme se podívat, co Sabinovi zlomilo páteř i charakter.
Narodil se v roce 1813 v Praze, na Starém Městě. Byl nemanželské dítě, což byl tehdy handicap. Ovšem i tehdy existovala pomoc pro chudé, pokud se u nich vyskytl talent a schopnosti. Štěstěna se na Sabinu usmála v podobě finanční podpory, která mu umožnila studovat na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Jen první ročník. O další se pokusil ve Vídni, ale studia nedokončil. Ani práva, ani filozofii. Ve třicátých létech se připojil ke skupině Karla Hynka Máchy.
Po studiích se začal živit jako domácí učitel a vychovatel. Naivní mladík byl plný romantismu a revolučního nadšení. Začal psát do novin. Žil bohémským životem, nedělal si z ničeho velkou hlavu a svým přístupem k životu v něčem připomínal Jaroslava Haška. Rakouská policie však byla nastražená, vzpomínka na francouzské svobody a Napoleona byla ještě v paměti starší generace.
Anonymní články v německých časopisech, ve kterých útočil na rakouské poměry, záhy vystřídaly české časopisy, Včela a Květy. Zde už narazil. Dokonce velmi brzy, psal se rok 1835. Jeho báseň, s názvem „Ku vzdáleným“ se již pohybovala za hranou snesitelnost cenzury. Dostal se, dnes bychom řekli, do databáze rakouské policie a už v ní zůstal. Znechucen cenzurou odešel do Vídně, kde začal přispívat do německých časopisů, což mu bude později přičteno k tíži.
Jeho chvíle přišla v bouřlivém roce 1848. Sabina byl vynikající řečník, který uměl strhnout davy. Jeho výřečnost měla za následek nejdříve varování. Tři měsíce vězení mělo být napomenutím. Sabina tento policejní náznak nepochopil a po propuštění začal opět na starou notu. Dokonce i Karel Havlíček Borovský mu vytýkal přílišný radikalismus. Malér, který následoval, už vůbec nebyl k smíchu. Byl obviněn z přípravy protirakouského spiknutí a zatčen v roce 1849. Měl být původně oběšen, ale trest mu byl zmírněn na osmnáct let vězení. Osud však opět ukázal mírnější tvář. Rakousko stálo znovu pevně a mohlo si dovolit velkorysost. Revoluční nadšení lidí vychladlo a Sabina byl v roce 1857 propuštěn. Odseděl si jen polovinu trestu. Nebylo to však zadarmo.
Bouřlivák vychladl. Psal libreta k českým operám, působil jako dramaturg v Prozatímním divadle, redaktor Národních listů, překládal, psal, řečnil v mnoha dělnických spolcích. Jeho mnoholetá spolupráce s rakouskou tajnou policií se provalila čirou náhodou, v srpnu 1872, v souvislosti s bulharskými revolucionáři.
Sabinovi bylo naznačeno, že pokud opustí Čechy, jeho spolupráce nebude zveřejněna. Sabina poslechl, ale nebylo mu to nic platné. Dobrý kamarád se vždy najde. Veřejnost se cítila pohoršena a tisk to dával Sabinovi najevo. Český i německý. Osm let vězení Sabinu v očích hrdinů neomlouvalo. Všeobecné opovržení se podepsalo i na jeho psychice. V posledních letech vycházíval ven jen v přestrojení a za tmy. Zemřel v bídě a osamění, v roce 1877. Jeho hrob zůstal až do roku 1932 bezejmenný.
