Za to, že loni v říjnu ubodal v pražských Vršovicích bezdomovce, půjde dvacetiletý Ondřej Kos na pět let do vězení. Odvolací senát mladíkovi o deset let snížil trest uložený v červenci pražským městským soudem.
Navzdory mnoha indiciím, že osvobozený Ukrajinec Jurij Kraivský na Nový rok 2000 ráno skutečně vraždil, u soudu se jeho vina jednoznačně prokázat nepodařila. Za zvlášť surovou vraždu se zištným motivem mu hrozilo 15 let vězení nebo výjimečný trest.
Životní osudy novináře, spisovatele a politického pracovníka André Simona jsou vlastně jedním velkým paradoxem. Komunista popravený komunisty měl v sobě ducha tak dobrodružného, že jeho osudy částečně posloužily jako předloha k filmu Casablanca. V životě samotném mu ale zřejmě byl spíš ke škodě.
Policie pátrá po čtyřiatřicetiletém Tomášovi Nálevkovi, kterého podezírá z vraždy mladé ženy v Praze 9. Případ vraždy v Tupolevově ulici vyšetřují kriminalisté od středečního večera.
Všem kolem sebe tvrdil, že ji šíleně miluje. A byla to pravda, nikoli ovšem v přeneseném smyslu slova. Nakonec si nechal krásnou Markétu přivést na zámek a zamknul se s ní ve své komnatě. Co vše se dělo potom, si můžeme pouze domýšlet. Jedno je však jisté – don Julius, nemanželský syn císaře Rudolfa II., propadl sadistickému záchvatu.
Polovinu života strávil ve vězení, respektive v psychiatrické léčebně, která zabírá jedno křídlo věznice. Společně s dalšími psychopaty odsouzenými za sexuální násilí čekal na léčbu, jež by mu pomohla zbavit se jeho sadistických choutek. Jenže žádná léčba nepřicházela a jeho pobyt na samotce se prodlužoval do nekonečna, bez jakéhokoliv výhledu na změnu. V té chvíli se Frank van den Bleeken rozhodl pro nezvyklé řešení – sám pro sebe požádal o vynesení ortelu smrti.
Přesto, s jakou brutalitou byla provedena a že se její obětí stal otec Alexandr Meň, jeden z nejpopulárnější pravoslavných kněží v tehdejším Sovětském svazu. A jak vůbec může někdo takto zaútočit na člověka, který nikdy nikomu neublížil? Protože vrah zůstal neznámý, není se na to koho zeptat.
Jinak asi případ Hamiltona Howarda „Alberta“ Fishe (19. 5. 1870 – 16. 1. 1936) hodnotit nelze. Snad ještě jako selhání společnosti a tím také selhání práva, zákona, justice i policie, prostě selhání všeho. Jinak by sotva bisexuální, pedofilní sadista mohl unikat spravedlnosti desítky let.
Znala jen práci doma, práci v továrně a službu Bohu. Chtěla studovat a stát se řeholnicí a misionářkou, osud – či Bůh – s ní však měl jiný plán. Stala se mučednicí čistoty a patronkou obětí znásilnění.
Rodgerova paranoia rostla postupně, ale nikdo o tom nevěděl. Přestože se ocitl v péči lékařů, nikoho ani nenapadlo, že by vzdělaný mladík z dobré rodiny mohl zabíjet. Ale v jeho choré mysli se rozhořela obrovská zloba a závist. Za všechno mohly ženy, které ho nechtěly milovat, za všechno mohl nespravedlivý svět, ve kterém si ho nikdo nevážil. Ve dvaadvaceti letech byl stále panic, a dokonce ho žádná žena dosud ani nepolíbila. A tak se frustrovaný mladík rozhodl pro pomstu.
Jeden z nejpodivnějších příběhů z počátku 19. století. Chlapec, kterému dali jméno Kašpar Hauser, se objevil v roce 1828 v Norimberku. Neuměl chodit, jíst příborem, oblékat se, ani mýt. Přestože byl již dospělý, mluvil jazykem tříletého dítěte a jeho duchovní obzor vypadal obdobně. Těžko říct, zda byl duševně nemocný, nebo mentálně postižený, jako by celý život prožil v nějakém domácím vězení. Jen v ruce žmoulal list, na kterém stálo, že je synem služky a vysloužilého vojáka.
Nad ránem propuklo peklo jako z filmového hororu. Devětatřicetiletý učitel z předměstí Stuttgartu a otec čtyř dětí během několika minut zmasakroval celou svou rodinu. Když se začalo rozednívat, zabil dýkou nejprve manželku, která spala vedle něj. Pak se zvedl a odešel do pokoje chlapců, kde zavraždil svého šestiletého a sedmiletého syna, načež v další místnosti usmrtil obě své dcery. Poté svlékl zakrvácenou košili, převlékl se do čistých šatů a vyzbrojil se dvěma pistolemi. Zamkl byt, kde právě přerval pět nevinných životů a vyšel do světa. Peklo mělo ještě pokračovat.
Policisté nalezli v říjnu ve středočeské nádrži Švihov na řece Želivce těla pohřešovaného partnerského páru z Prahy. Potápěči je vylovili z hloubky zhruba 30 metrů, řekl novinářům šéf oddělení vražd pražského krajského policejního ředitelství Josef Mareš.
Ústecký krajský soud poslal v říjnu za týrání a těžké ublížení na zdraví dítěte (3) jeho otčíma (21) na 16 let do vězení. Chlapeček zemřel. Verdikt není pravomocný. Žalobce se odvolal, žádá vyšší trest. Kauza půjde před Vrchní soud v Praze.
Setkáváme se s ním v děsivé středověké pohádce jako s vrahem svých manželek, tato postava však mohla mít reálnou předlohu v osobě hraběte jménem Gilles de Montmorency-Laval, známého také jako baron de Rais (1405 ? – 26. října 1440). Co všechno měl na svědomí?
Ukrajinec Stepan Andrijovyč Bandera (1. ledna 1909 – 15. října 1959) pocházel z vesnici Staryj Uhryniv v dnešní ukrajinské Ivanofrankivské oblasti. Tehdy ovšem Banderovo rodiště náleželo k Polsku, které jeho rodnou Halič okupovalo. To předznamenalo životní osud jak Bandery, tak celé jeho rodiny.
Jeho osud je odrazem ranně feudálních bojů o vládu v zemi, v Anglii stejně jako u nás, kdy se ten, kdo usiloval o trůn, neštítil ani vraždy. Svátek sv. Eduarda připadá na 13. října a pokud je náhodou venku pěkně, tak jen výjimečně, náhodou a v rozporu s příslušnou pranostikou.
V polovině devátého století bylo území dnešních Čech konglomerátem drobných kmenových státečků, kterých bylo více než patnáct. V té době ještě zdaleka nebylo jisté to, co je jisté dnes. Mohli jsme se jmenovat Lučanská republika, Zličanská, nebo Doudlebská a nepřišlo by nám to vůbec divné. Čechové sídlili na levém břehu dolního Povltaví a v Podřipsku a o tom, kdo bude toto území v budoucnu ovládat, ještě zdaleka nebylo rozhodnuto.
Obětí tohoto útoku se 10. září 1978 stal bulharský spisovatel, dramatik, novinář, ale hlavně disident, Georgi Ivanov Markov (nar. 1. března 1929). Pozadí jeho likvidace není zcela známé dodnes a nejspíš se ho nepodaří objasnit už nikdy. Možná to nakonec není pravda ani s tím deštníkem.
