Pokud byste slovo litografie vyslovili před prvorepublikovým gymnazistou, jistě by nezaváhal. Řekl by vám, že to slovo pochází z řečtiny a je složeno ze slov lithos, kámen, a grafein, psát. Kamenotisk. Měl by pravdu. Na tuto zvláštní a velmi kvalitní metodu, kterou umělci využívají do dnešních časů, přišel jistý pan Alois Senefelder. Narodil se v Praze roku 1771, v Rytířské ulici. Jeho rodiče byli herci a hostovali právě v Nosticově divadle. Nepatřili k žádné věčně hladové, kočovné společnosti. Byli to dvorní herci a svému synovi umožnili velmi kvalitní studium práv na jezuitské univerzitě.
Život se s nikým nemazlí a velmi nadaný student Selefender nebyl výjimkou. Smrt otce ho postavila před osudovou volbu. Musel se starat o matku a osm sourozenců. Ukončil tedy studium a věnoval se divadlu. Jako herec jako autor, jako propagátor. Staral se o reklamu a zde nastal problém, který musel být vyřešen. Opisování a ruční kolorování plakátů nebo hudebnin bylo velmi zdlouhavé a pracné. Čas jsou peníze, tohle úsloví již začínalo platit a Selefender si uvědomil, že musí zdolat konkurenci rychlostí.
Selefender v roce 1796 zjistil, že pokud na kus vápence napíše mastnou tužkou či inkoustem nějaký text či obrázek, kámen tuto barvu nasaje, ale povrch zůstane nadále odolný vůči vodě, která se zkrátka po mastnotě sveze jako po skle. Pokud se nepokreslená místa zvlhčila, bylo možné mastný obrázek obtisknout na papír. Mnohonásobně a dokonale. Tisk tedy neprobíhá díky nerovnostem povrchu, ale na základě chemických reakcí.
První pokusy prováděl Selefender s černou barvou. Teprve později si troufl i na jiné barvy. Jeho objev se začal rozšiřovat a prozíravý vynálezce si jej nechal patentovat. Nevýhodou litografie byla značná hmotnost vápencových desek, které byly někdy i deset centimetrů tlusté, a při větších, strojových formátech vážili i stovky kilogramů. Reklamní plakáty, umělecká díla, rytiny vědeckých prací z mnoha oborů, se začaly šířit do všech stran. Opravdu kvalitní dílny měly i několik desítek kamenných desek, protože každá barva potřebovala samostatnou desku. Ani v Čechách jsme nezůstávali pozadu. Již v roce 1822 si český klasicistní malíř a portrétista Antonín Machek, otevřel vlastní litografickou dílnu v Praze. Dějiny české v obrazech a desítky portrétů slavných osobností se dostaly na veřejnost velmi záhy.
Prvním barevným obrázkem litografickou technikou byl reklamní plakát na likér pro dámy, višňovku, z roku 1844. Stejnou technikou se také vyráběly plakáty Alfonse Muchy o padesát let později. Přestože litografii nakonec vytlačily nejmodernější techniky až kamsi na okraj, rozhodně neupadla v zapomenutí. Je to technika pro umělecké fajnšmekry, kteří prostě musí cítit barvu pod rukama a těšit se vlastní prací. Což laserová kopírka, bohužel přes svoji dokonalost neumožní.
