Píše se čtvrté září 1942, a na Kobyliské střelnici stojí před hlavněmi popravčí čety několik mužů, které si již příliš nepřipomínáme. Bohužel. Kaplan Vladimír Petřek, předseda církevní obce Jan Sonnevend, pravoslavný duchovní Alois Čikl. O deset dní později biskup Gorazd, občanským jménem Matěj Pavlík. Stejně skončí i kostelník Václav Ornest, v koncentračním táboře Mauthausen. Až dosud jen obstarávali křestní listy pro židovské sousedy, aby je nedostihl osud jejich souvěrců.
Všichni zde vyjmenovaní byli postaveni před osudové rozhodnutí, které se řeší jen jednou za život. V kryptě pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje, v Resslově ulici, ukrývali sedm parašutistů, kteří zlikvidovali nacistickou zrůdu Heydricha. Stačilo zvednout telefon. Stačilo zajít na první německý úřad a místo kulky mohli mít nepředstavitelný balík peněz. Jako udavač Čurda. Neudělali to. Také známka charakteru.
Nacistická propaganda potřebovala dát procesu s obžalovanými zdání legálnosti, zinscenovala tedy soudní frašku, na kterou byli pozváni pouze prověření novináři z Říše. Celý proces byl nafilmován a pečlivě zdokumentován. Rozsudek už byl předem jasný. Dávno před tím již Himmler konzultoval uskutečnění procesu s Vůdcem. Hitler souhlasil pouze s tou výhradou, že očekává rozsudky smrti. Jeho podmínku poslušný soud vyplnil a všichni byli třetího září 1942 odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Byl to stanný soud, takže jakýkoliv odklad byl vyloučen. Rozsudek byl vykonán o den později.
Na konci září byla německými úřady pravoslavná církev rozpuštěna, zakázány bohoslužby, modlitebny zapečetěny a majetek církve zkonfiskován. Všichni duchovní této církve byli odesláni do Říše na nucené práce. Když válka skončila, bylo velmi těžké pro nastupující komunistický režim vypořádat se s faktem, že do protinacistického odboje byli zapojeni i představitelé pravoslavné církve. Takže nastalo dlouhé ticho po pěšině.
Ocenění přišlo až po dalších čtyřiceti letech. Bronzové desky, vyznamenání in memoriam a biskup Gorazd byl dokonce svatořečen. Je to snad jediný světec, kterého znám, u kterého jsem si jist, že byl svatořečen právem. Stalo se to v Olomouci, 4. 9 1987, kdy už jaksi dost dobře nebylo možné, tento obřad nepovolit. Čtyřicet pět let po jeho popravě. Právě v těchto dnech by bylo jistě dobré si tyto statečné muže připomenout.
