Budoucí kat navštěvoval piaristické gymnázium v Mostě a byl velmi pilný a nadaný žák. Když později vyučující a spolužáci zjistili, z jaké opovrhované společenské vrstvy pochází, začali mu to dávat najevo, a to i fyzicky. Otec však synovi přikázal, že musí do školy chodit dál. A tak Karel tyto okolnosti řešil útěkem, ale byl dopaden a přiveden zpátky domů.
Vzniklou situaci zvládl otec bravurně tím, že pro syna najal soukromého učitele, který ho učil vše, co se učilo na gymnáziu. Nejvíce se Karlovi líbila botanika a hodně se také přiučil od otce, který byl také výborný zvěrolékař, vyznal se i v léčení lidí a sám si připravoval léčivé masti a lektvary.
Když Karlovi bylo čtrnáct let, zemřela mu matka a otec se již po třech měsících znovu oženil, což tehdy byla pro zabezpečení chodu rodiny prakticky ekonomická nutnost. Už také byl ale čas, aby se Karel vydal na „vandr“, na zkušenou do světa. V rozhodování vydat se na tuto cestu mu zřejmě pomohl i příchod macechy do rodiny. Roku 1779 odešel tedy do Drážďan a pak do Chebu, kde byl katem otcův bratr, Karlův strýc Karel Illián Huss. Pomalu již dosluhoval a chystal se na odpočinek a Karel Huss tak dostal příležitost vykonat právě zde svou první popravu. Odsouzeným byl voják, který zavraždil svou milenku. Karel Huss mu jedním máchnutím meče oddělil hlavu od trupu a své první popravy se tak zhostil na výbornou.
Stal se katem v Chebu s platem 54 zlatých a šest strychů (tj. 558 litrů) žita jako ročním deputátem a k užívání „služební byt“, tedy katovnu. Jeho hlavní příjem za katovskou práci doplňovaly nejrůznější poplatky, které jako mistr popravčí dostával za speciální práce. Když začalo poprav postupně ubývat, Karel Huss se přivydělával léčením. A měl velký úspěch, začal jezdit i do okolí a přes hranice, dokonce si získal pověst „zázračného lékaře“. Léčil i členy měšťanských rodin, jen k nim musel docházet nepozorován.
Jednou onemocněla i Žofie, dcera bohatého chebského pekaře, a Karel ji vyléčil. Během návštěv se do sebe zamilovali, přestože Žofie byla o 20 let starší než on, a dál se vídali i později. Ovšem kat byl jako ženich pro rodinu nepřijatelný. Žofie se však rozhodla, že se za něho provdá i tak, utekla z domu a 8. září 1782 byl v kostelíku sv. Michala v Chebu zamilovaný pár oddán. Manželství ale zůstalo bezdětné.
Když císař Josef II. svojí reformou trestního práva prakticky zrušil trest smrti, chebská radnice už kata nepotřebovala a Huss tak o přišel o práci. Začal se více věnovat léčitelství, ale zdvihla se proti němu vrstva stížností ze strany konkurence, tj. lékařů, lékárníků a lazebníků, která se jím cítila ohrožena. Vždyť je připravil o zákazníky a zisky a hlavně – byl úspěšnější než oni. A to se neodpouštělo tehdy a neodpouští se to ani dnes. V listopadu 1789 byla funkce popravčího obnovena a Karel Huss byl znovu přijat na své původní místo, i když ne kvůli popravování, ale aby veřejně vypaloval odsouzencům cejch – znamení hanby.
Vedle toho začala Karla Hussa provázet i pověst učence. Začal sbírat starožitnosti, minerály, horniny a mnoho dalších věcí včetně různých kuriozit. Tomu se věnoval přes 30 let a v katovně už neměl kam svou sbírku ukládat. Ta také začala pomalu nabývat na ceně, vždyť do ní patřily i Hussovy popravčí meče. Hussovi na ní pochopitelně záleželo a obával se, aby nebyla po jeho smrti rozkradena nebo nepřišla nějak nazmar. Po smrti ženy Žofie roku 1824 nabídl svou sbírku městu Chebu, ale to o ni nemělo zájem. Na návrh jednoho radního se proto obrátil se svou nabídkou na knížete Metternicha a ten s jejím převzetím souhlasil.
Karel Huss se tak navíc mohl stát správcem (kustodem) jednoho z prvních zámeckých muzeí ve střední Evropě a zůstal jím až do své smrti 19. prosince 1838. Stal se tak i jedním ze zakladatelů našeho muzejnictví. Nevíme však, kde leží jeho hrob, protože kříž, který jej označoval, „zmizel“. Tato krádež však Karla Hussa jistě již netrápila.
