Ve středověku by se vám to stát nemohlo. Kat byl nepřehlédnutelný. Lišil se od ostatních lidí nejen oděvem, ale i způsobem života, který mu byl většinovou společností jaksi předepsán. A to nejen úředními nařízeními, ale i mnohaletými a stále platnými zvyky většinové společnosti. Kati se takovému jednání většinou podrobovali. Pokud byli z větších měst, mohli okolím pohrdat. Zločinců bylo dost, úřední taxy za popravy štědré, a kat byl osobou nejen obávanou, ale často i velmi bohatou.
Co vlastně kat nemohl? Nesměl vstupovat do města městskými branami. Byla pro něj vyhrazena katovská fortna ve hradbách, která se nikdy nezavírala. To byla výhoda i potupa. Velmi často se stávalo, že zločinec, který byl v noci pronásledován městskými biřici, se raději nechal chytit, než aby ztratil čest tím, že uteče katovskou fortnou. V krčmě musel sedět stranou, na vyhrazeném místě. V kostele směl k Večeři Páně, až když ostatní odešli. Kněz byl jediný člověk, který mohl kata vyzpovídat, oddat, pohřbít, aniž by čest ztratil. Pokud kat přísahal, musel stát na prasečí kůži a ruku na Bibli položit nesměl, pouze nad knihou držet. Manželství se uzavírala mezi katovskými rodinami.
A co kat směl? Pod rouškou noci napravovat zlámané končetiny, prodávat léčivé kořínky a různé lektvary. I zde byl nepsaný požadavek. Mohl to provádět, jen pokud vykonal více jak sto poprav. Prodávat provazy z oběšence, to byla zábava pro pacholky, kteří si tím vydělávali na svlažení hrdla. Ovšem i jako kat si v mučírně nemohl dělat, co by chtěl. Byly předepsány tři stupně mučení, pokud je delikvent přečkal a nepřiznal se, byl shledán nevinným. Takové případy byly velmi vzácné. Natahování na žebřík, španělská bota a pálení boku rozvázaly jazyk každému.
Tak jako vždy, tresty si nevymýšleli kati, nýbrž lidé univerzitně vzdělaní, i když například v případě kata Mydláře to bylo totéž. Všechna ta lámání kolem, trhání řemenů z těla, stínání a věšení, to bylo vymyšleno a zapsáno v tichu univerzitní pracovny. V Čechách to byl jistý Pavel Kristián z Koldína (1530 – 1589). V roce 1552 se stal mistrem svobodných umění, později právníkem, a stal se rektorem na škole u kostela sv. Jindřicha. Byl literárně činný, psal latinské, humanistické básně. Později však v sobě objevil i jiný, skrytý talent. Vytvořil soupis práv, Práva městská království českého, potvrzená Rudolfem II. a tak se stala všeobecně platná. I když právo hrdelní městům uděloval císař, všechny rozsudky se řídily právem, který kodifikoval a zdokonalil Kristián z Koldína.
I zde však měl kat určitý prostor pro vlastní fantazii. Na setnutí hlavy nemohl víceméně nic moc zdokonalit, ale například trest smrti upálením, většinou udělovaný žhářům, již nijak přesně nestanovoval, jakým způsobem upálit. Někdy na počátku sedmnáctého století řádila v Praze tlupa žhářů, která vždy něco podpálila, a v následném zmatku vykrádala okolní domy. Byla dopadena a odsouzena k trestu smrti upálením.
Kat dostal čas, aby si trest promyslel. Konzultoval trest s katem z Norimberka, a nakonec vymyslel něco tak příšerně krutého, že dokud žili pamětníci této popravy, nikdo se znovu o žhářství v Praze nepokusil. Žádné nudné hromady dříví, kde se odsouzenec zpravidla udusil kouřem dřív, než k němu plameny dorazily. Zde to bylo vymyšleno originálně. Kůl v zemi a hranice dříví tvořila kruh, který byl natolik vzdálen od kůlu, aby uvnitř a kolem něho mohl delikvent, připoutaný k řetězu, chodit. Chodit a pomalu se opékat ze všech stran. Kolem krku měl další, lehčí řetěz, jehož druhý konec svírali v rukou pacholci a vodili odsouzence kolem dokola, kdyby se mu nechtělo dobrovolně. K další pobídce sloužil rozžhavený olej v kotlíku, kterým se odsouzencům polévaly neposlušné končetiny. Zkrátka bylo se před nedělním obědem nač dívat.
