Tři sta let. Je to hodně nebo málo? To je relativní. Z pohledu jednoho průměrného lidského života je to hodně. Z toho historického je to chvilka. Okamžik. Stalo se to vlastně včera, ne v žádné dávné minulosti. Nikoliv nelidská mučení a hořící hranice z té doby, by v nás měly vzbuzovat hrůzu. Hrůzně by měl působit fakt, že je to jen deset generací nazpět. Jen deset generací. Je varováním, jak málo stačí k tomu, aby se fanatismus, udavačství, nelidskost a touha po moci projevily v té nejhorší podobě.
Patnáctileté Bobligovo běsnění na Šumpersku, ve Velkých Losinách i v Mohelnici, na jehož konci bylo 105 upálených, začalo naprosto banálním případem. Stačila k tomu nemocná kráva, hostie ukrytá v šátku a bdělé oko kostelníka. Pan Boblig ucítil síru a začal jednat. Filmoví historici a milovníci zajímavostí by vám řekli, že při natáčení drsného filmu Kladivo na čarodějnice, se herečky v dobových reáliích opravdu bály. Přispěla k tomu sugestivní atmosféra a fenomenální výkon Vladimíra Šmerala, který ztvárnil Bobliga až děsivě reálně.
Po prohlídce vyjdete na ulici a zhluboka si vydechnete. Zjistíte, že už nejste v sedmnáctém století, i když kráčíte po dlažbě, po které kdysi kráčeli kati i jejich oběti. Pokud doufáte v nějaký dobrý konec, musím vás zklamat. Když sadista Boblig v roce 1698 umíral, bylo mu požehnaných 86 let. Umíral v dostatku, v pohodlí a bez sebemenších výčitek svědomí.
Muzeum čarodějnických procesů v Šumperku, jehož expozice je v domě jedné z obětí, je opravdu dokonale sugestivní a pochmurné. Mučící nástroje, protokoly z výslechů a přítmí není pro slabé nátury. Po takové návštěvě doporučuji přesunout se do nedalekých Velkých Losin, které rovněž vědí, kdo to byl Boblig. Myslím ale, že dáte raději přednost procházce v místním lázeňském parku, nebo prohlídce papírny, kde se dodnes vyrábí papír ručně.
