A tím byl ten fakt, že její matka byla chůvou u medicejského dvora v době, kdy tam roku 1573 přišla na svět Marie Medicejská, dcera toskánského velkovévody. Její rod ji opravňoval k sňatku s příslušníkem té nejvyšší aristokracie, mlékodárný prs však „zdědila“ po naprosto neurozené Léonoře. Tím mezi těmito dvěma ženami vznikl zcela unikátní a velmi blízký vztah, tzv. soukojenectví, a to bez ohledu na to, jak byla která urozená nebo neurozená.
V roce 1588 Mariin otec, velkovévoda Francesco, jmenoval Léonoru pokojskou jedné své neteře a potom Léonora sloužila již přímo Marii a stala se posléze její dvorní dámou. A zůstala jí i poté, co se Marie roku 1600 provdala za Jindřicha IV. Francouzského a stala se tak francouzskou královnou. Přední postavení v zemi si Marie udržela i poté, co jejího manžela roku 1610 zavraždil náboženský fanatik. Na trůn po něm nastoupil ve svých devíti letech jejich společný nejstarší syn jako Ludvík XIII. a Marie se jako královna matka stala regentkou a vládla místo syna.
Léonora si dobře uvědomovala, jak důležitý je v kruzích, kde se pohybuje, šlechtický titul. Opět měla štěstí, když se jí ho podařilo koupit od staré florentské rodiny jménem Galigai. Postupně se po královnině boku stala jednou z nejmocnějších žen Francie. Na Marii jako na regentce si vymohla i povýšení svého manžela Concina Conciniho na maršála a markýze z Ancre a tento titul s ním jako jeho choť sdílela. Časem díky své šikovnosti, zejména při braní úplatků a jejich dalším investování do nemovitostí a bankovnictví ve Francii a v Itálii, nabyla také doslova neskutečné jmění. Benátský vyslanec jeho výši v roce 1617 odhadl na patnáct milionů liber, což představovalo tři čtvrtiny ročního rozpočtu celé Francie.
Šťastné chvíle Léonora prožívala i v osobním životě. V roce 1603 nebo 1605 přišel na svět syn Enrico a roku 1608 dcera Maria. Jediným problémem bylo to, že Léonora od zimy roku 1602 trpěla depresemi a epilepsií, které ji velmi vyčerpávaly. Problém byl zvláště s epilepsií, protože tehdejší medicína ji ještě nedovedla léčit. Obecně i u dvora se zároveň věřilo, že ji způsobují démoni.
Proto se Léonora obrací o pomoc ke katolické víře – nechává sloužit mše, odříkává modlitby, organizuje procesí a poutě. Nepomáhá však ani to. Na radu zpovědníka proto podstoupí praktiky exorcismu, také marně. V zoufalství se obrací roku 1606 na Elie Montalta, židovského lékaře, který se jí opravdu věnuje. Zjišťuje u ní „bulbus hystericus“, pocit cizího tělesa v krku za situace, kdy tam žádné cizí těleso není. Jeho péče a nařízená dieta, neboť Léonora byla obézní, slaví rychlé úspěchy a pacientka se brzy považuje za vyléčenou.
I když se uzdravila, od dvora se o ní přece jen začínají šířit pochybovačné řeči. Exorcismus, čili vymítání ďábla, je součástí katolického náboženství. Ale v jejím případě se však mluví o tom, že ve skutečnosti nejde o regulérní exorcismus ale o škodlivé magické rituály. Léčba předepsaná lékařem Moltaltem se jeví jako podezřelá, protože je esoterická. Zatím je klid a obvinění z čarodějnictví nepřichází, ale zřejmě je na spadnutí. Od kabaly ke kouzlu, od magie k čarodějnictví, od čarodějnictví k paktům s ďáblem – kde končí světlé a začínají temné síly? Žádná přesná hranice mezi nimi není a záleží jen na individuálním názoru člověka, který o tom rozhoduje. A v případě Léonory se všechno smíchá v jednom zmatku. Když se objeví žaloba, stojí v ní, že Léonora se provinila tím, že se odvrátila od tradičních prostředků, které používá křesťanství, a uchýlila se k židovským praktikám. K tomu všemu jí ještě z dnes již neznámých příčin 2. března 1617 zemřela dcera Maria.
Paralelně tu však běží ještě jeden děj. Ludvík XIII. pomalu dospívá a ve svých 16 letech začíná usilovat o to, aby mohl začít vládnout Francii již sám, bez účasti své matky. Hlavní oporou jejího zřejmě ne zcela legitimního regentství je přitom Léonořin manžel Concini a jeho armáda o 7000 mužích. Brzy tedy přichází příkaz k jeho likvidaci. 14. dubna 1617 se ho královští gardisté pokusí zatknout, Concini se brání a je podle králova tajného rozkazu zastřelen královým spojencem vévodou z Luynes.
Léonora, kterou již královna nemohla dále chránit, byla obviněna z čarodějnictví. Po krátkém pobytu v Bastile a rychlém soudním procesu byla odsouzena jako čarodějnice, 8. července 1617 sťata a její tělo spáleno. Majetek manželů Conciniových, včetně hradu Lésigny a pařížské budovy Rue de Tournon, byl jako „vedlejší zisk“ celé této operace zabaven a král jím obdaroval Conciniho vraha. Dospívající Enrico Concini skončil na 5 let ve vězení, pak byl propuštěn a dostal důchod 2000 scudi. Potom opustil Francii a odstěhoval se do Florencie, kde založil rodinu a roku 1631 zemřel, zřejmě při epidemii moru.
Královna matka – regentka, ne zcela dobrovolně, předává záhy faktickou vládu v zemi synovi. Její sekretář, kardinál Richelieu, přešel v té době již zcela na stranu mladého krále, od roku 1615 ostatně již ženatého s Annou Rakouskou. Tím se pomalu dostáváme do obecně již známější doby slavných Tří mušketýrů – D´Artagnan přijíždí do Paříže někdy kolem roku 1630. Teoreticky se tak mohl potkat i s královnou matkou, která zemřela v požehnaném věku 67 let roku 1642. Zcela jistě se potkal s již dospělým králem Ludvíkem XIII., jeho chotí Annou Rakouskou i kardinálem Richelieu.
