Příběhy údajného vraha z noční tramvaje a rebelujícího básníka s kytarou Karla Kryla se sobě podobají mnohem víc, než se může na první pohled znát. Na obou se vyřádil systém, jen v prvním případě byl vedený politickými motivy a v druhém spíš lhostejností. V obou případech se ale ohýbalo právo a spravedlnost, aniž by se bral ohled na konkrétní dopady jednotlivých kroků na život dané osobnosti.
Kryl raději před zvůlí papalášů zůstal v západním Německu, Mc Crae, který je nejspíš opravdu nevinný, už takové štěstí neměl. Policie ho „zabásla“ dřív, než jí stihl vyklouznout. Ale kdo by také utíkal, že? Nechci srovnávat národem milovaného básníka s člověkem, který prožil už osm let ve Valdicích s cejchem vraha. Dá se ale vyloučit, že kdyby Kryl „včas nevzal kramle“ před plížící se normalizací, která kolem něj stahovala smyčku stále těsněji, že by neskončil ve vězení stejně jako později například Václav Havel? Však on už by se na něj nějaký ten paragraf našel!
To je právě to, na co opakovaně upozorňuje spolek Šalamoun. Na skutečnost, že neodvolatelní soudci se noří do jakési božské nadřazenosti nad obyčejnými „plebejci“ a často rozhodují o jejich životě či smrti jen na základě svých vlastních dojmů. Jako v případu hluchého kulturisty van Fabiána, kdy si soudce vybájil celý fantasy svět, do kterého pak dosadil své představy o zločinu, který se nestal.
Většinu lidí tyto případy nechávají klidnými, protože se jich zdánlivě netýkají. Když se pak ale podívají do zahnívajících útrob systému drtícího své oběti hlava nehlava blíž, pochopí, že pokud by do jeho žernov spadli oni, možná že pak semele i je.
