Zastupitelstvo Prahy 1 jednomyslně odsouhlasilo usnesení, ve kterém „vzalo na vědomí uměleckou, kulturní a historickou hodnotu bývalého ateliéru sochařky Hany Wichterlové jako souboru movitých a nemovitých věcí“ a uložilo starostovi Lomeckému pokračovat v jednáních s magistrátem o „odsvěření nemovitosti“.
Magistrát hodlá svěřit ateliér Galerii hlavního města Prahy.
Kauza se přesunula mezi hlavní město a Prahu 1
Než bude možné budovu opravit a zřídit v ní minigalerii, musí hlavní město Praze 1 majetek tzv. „odsvěřit“, aby s ním mohlo disponovat. Jenže městská část požaduje za objekt se zahradou náhradu. Podle radního hlavního města pro majetek Karla Grabeina Procházky však není možné požadavek Prahy 1 splnit. „Majetek svěřený městské části nadále zůstává majetkem hlavního města, nedovedu si představit, že by při odsvěření měla přijít kompenzace,“ uvedl radní médiím.
Radní Wolf: „Nenecháme se vydírat!“
Zájem ze strany galerie i magistrátu potvrdil i radní Prahy pro kulturu Jan Wolf. Odmítl ale požadavek Prahy 1 na poskytnutí náhrady. Hlavní město je podle něj ochotné objektu se ujmout a investovat do jeho rekonstrukce, ale odmítá, že by mělo Praze 1 za domek poskytovat jakoukoliv náhradu.
Magické útočiště, nebo bouda na nářadí?
Ateliér měla v nájmu právě rodina Wichterlova, Praha 1 ale smlouvu vypověděla. Zprvu radnice prohlásila, že se rodina o stav objektu nezajímala a ten chátral.
Sama rodina to ale odmítá. „Přislíbili jsme ateliér rekonstruovat v případě, že nám jej městská část prodá. Avšak ta to vždy odmítla s tím, že se nechystá prodávat nebytové prostory,“ odmítla kritiku praneteř Zuzana Wichterlová v tisku s tím, že o osudu ateliéru jednala s radnicí jedničky asi osm let.
Rodina ateliér fyzicky opustila v roce 2010. Radnice tehdy nechala zbourat část přístavků za budovou, kde bylo sociální zařízení nebo kuchyňka. Ateliér odpojený od energií a vody se tak stal neobyvatelným.
Nakonec radnice jedničky přiznala, že se chystá ateliér se zahradou prodat spolu se sousedním barokním domem, což i potvrdila její mluvčí Blažková.
Starosta Lomecký se vyjádřil, že „není příznivcem“ toho, aby se z ateliéru Wichterlové dělala památka. Z technického hlediska se podle něj jedná o „budku, která se hodí jako sklad na nářadí“.
Prohlásí ministerstvo kultury ateliér za památku?
Národní památkový ústav vydal doporučující stanovisko, aby se ateliér stal památkou.
„Ateliér se zahradou představuje významný kulturně-historický objekt spjatý se slavnou umělkyní Hanou Wichterlovou, která objekt využívala více než padesát let. Ateliér je s kulturní historií spjat i díky fotografickým ateliérům, které zde sídlily do 30. let 20. století. I přes horší technický stav je objekt dochován v poměrně autentické podobě, takže vedle samotné konstrukce odpovídá původnímu stavu také několik detailů z konce 19. století. Již tímto faktem je stavba poměrně unikátní v rámci území Prahy, neboť se tak jedná o jediný fotografický ateliér z konce 19. století vedle známého a nedaleko odsud stojícího ateliéru Josefa Sudka.“
Ostrůvek klidu v nepřátelském moři
Sochařka objevila tehdy fotografický ateliér v zahradě pod pražským Petřínem v roce 1935. Pronajala si ho a začala ho ihned rekonstruovat tak, aby v něm mohla i bydlet. Společnost jí v něm dělal její životní partner a sochař Bedřich Stefan, rovněž výrazná postava českého umění, mj. autor křížové cesty u sv. Václava ve Vršovicích nebo Setkání u studně v Dejvicích.
Rodina Wichterlova místo popisuje jako „magické útočiště“, kde se za komunistické éry potkávala zvučná jména, František Tichý, Jaroslav Seifert, Anna Masaryková, Vladimír Holan, Josef Topol, drobné úpravy při opravě ateliéru provedl i sám Otto Rothmayer.
A samozřejmě sem chodil fotograf Josef Sudek, který měl svoji „boudu“ naproti přes ulici. Přicházel sem na dobrou večeři a kus řeči s přáteli umělci. Sudka také fascinovala zahrada a samotný ateliér. Místo ho okouzlilo natolik, že mu v roce 1953 věnoval fotografický cyklus Zahrádka paní sochařové.
Hana Wichterlová, žena ze slavné rodiny
Pocházela z rodiny prostějovských průmyslníků (otec Karel Wichterle byl spolumajitelem firmy Wichterle a Kovářík – WIKOV), jejím bratrem Otto byl světově proslulým českým vědcem a vynálezcem. Studium na AVU u Jana Štursy a Jakuba Obrovského dovršila pozoruhodnou sochou Údiv (1924), která je k vidění v zahradě Šternberského paláce na Hradčanech. Její plastika Pupen (1932) je považována za jedno z nejpodstatnějších děl českého meziválečného sochařství. Práce vychází z autorčina hlubokého zájmu o přírodu, a o východní (indickou) filozofii.
S válečnými událostmi se sochařka na téměř deset let vrátila na rodnou Moravu, do Smržic u Prostějova.
Během 50. let vytvořila dvě významné hlavy: Černou hlavu (1955) a Vivekanandu (1956-58). Tvorba z 60. a 70. let navazuje na přírodní motivy z předválečného období (Pecka, 1964; Lusk, 1967). „Na té zahrádce, kde fotografoval Josef Sudek cyklus ‚Zahrádka paní sochařové‘ hladila ty kameny, až byly ladné tak, jako by je vyhladila voda,“ napsal ve vzpomínce výtvarník a novinář Marek Douša, který staré dámě chodil umývat okna.
Hana Wichterlová (1903 v Prostějově – 1900 v Praze), byla nepřehlédnutelnou uměleckou osobností, která tvořila v tichu svého ateliéru pod pražským Petřínem bez touhy a nároku na veřejné uznání a pocty. Šla svou cestou spojenou s přírodou a duchovním světem, aniž by její vnímavý talent podlehl jakémukoliv z moderních trendů.
Galerie chce připomenout sochařku, Sudka a jejich souputníky
Galerie hlavního města by se nejprve výstavami a přednáškami věnovala místu i přímo Wichterlové jako autorce, poté by se chtěla soustředit i na její souputníky, nabízí se i možnost propojit toto místo s novým ateliérem Josefa Sudka a vytvořit tak uměnímilovnému publiku pozoruhodný kout Prahy.
Praha plánuje prostřednictvím Galerie hlavního města do zahrady a opravy objektu investovat přibližně 10 milionů korun. Roční provoz ateliéru by měl vyjít na 400 tisíc korun.
