Vyhlazovací tábor Treblinka fungoval od července 1942 do října 1943. Za relativně krátkou dobu stačil usmrtit 700 až 900 tisíc lidí. Některé zdroje mluví dokonce o milionu. Smrt měla být konečnou stanicí také pro více než 800 členů takzvaného arbeitskommanda, které se staralo o chod tábora, třídění věcí po obětech a zamazávání důkazů. Po povstání v srpnu 1943 se některým z nich podařilo utéct. Jedním z nich byl také Čech Richard Glazar.
Richard Glazar se narodil 29. listopadu 1920 v Praze do židovské rodiny. Po studiu na gymnáziu se přihlásil na univerzitu, školu však musel kvůli nacistické okupaci přerušit. Poté co pracoval dva roky v zemědělství, se v září 1942 dostal do Terezína. Zde pobyl ale jenom krátce. Už o měsíc později mířil přecpaným vlakem do neznámého ghetta na východě. Cedule u nádražního domu hlásala název Treblinka. Tisíc lidí v transportu netušilo, že je už jenom hodiny dělí od smrti v plynové komoře…
K soudu míří bývalá sekretářka velitele koncentračního tábora. O plynových komorách prý nic nevěděla
Glazar patřil mezi hrstku těch, kteří nešli hned na smrt a byli vybráni do pracovního komanda. Dvaadvacetiletý mladík byl poslán do Tábora I jako třídič věcí po zplynovaných osobách.
„Dusivý zápach těl, dřeva a písku, z něhož sálá vlhké teplo. Po těle mě začíná bodat a pálit tisíce jehel – písek musí být plný blech. Vzdechy, nářky, najednou odněkud heknutí, zařvání přeskočí do pláče, teď jako když někoho mlátí, perou se s ním, nadávají mu a prosí ho a chlácholí. Je to Karlova ruka, co mě nahmatala: ‚To vypadá, že se tam někdo věšel…‘ Po chvíli se všechno zklidní do vzdychavého dýchání. Pak z něho začne stoupat a odvíjet se zpěvavé lkaní a slova. (…) Tak teď už to někdy musí přestat, ten nesmysl. Skončí to a já půjdu domů. Přece v tom doopravdy nejsem – já v tom nejsem… Jak jsem se vůbec do toho dostal?“ (z knihy Treblinka, slovo jak z dětské říkanky)
Před 100 lety se narodil Richard Glazar. Uprchl z Treblinky a napsal o hrůzách, které se tam odehrály https://t.co/Y5lAeidlGP pic.twitter.com/J5aNZ6UIim
— ROMEA (@romeanews) November 27, 2020
Také Glazar měl být později popraven, aby nikdy nevydal o existenci tábora svědectví. Z pracovníků se ale později staly zavedené jednotky a esesáci jejich řady až na výjimky neměnili a ponechávali si je. I tak velkou část zajatců kosily nemoci v čele s tyfem.
Chvíle transportů střídaly měsíce, kdy žádné vlaky nepřijížděly. Glazar se v jednom takovém období dostal společně s kamarádem Karlem Ungerem do skupiny kamuflující tábor z venku. Díky tomu se dostal do výhodnější pozice a po povstání, které se uskutečnilo v srpnu 1943, se mu podařilo i s Ungerem utéct.
Dvojice se schovala v bažinách, kde přečkala den. V noci se vypravila na zpáteční pochod do Československa. První si spletla cestu a vydala se opačným směrem, což ji možná i zachránilo. Na straně, kterou se muži chtěli původně vydat, řádily hlídky, které takřka všechny ze tří stovek uprchlíků chytily a popravily. Glazar a Unger chodili po nocích a přes dny spali v úkrytech. Nejednou jim radou či jídlem pomohli Poláci. Po týdnech putování se dostali do rukou polské policie.
Pod falešnými identitami Rudolf Masárek a Vladimír Fryšák vystupovali jako členové pracovní skupiny, která byla napadená partyzány. Poláci jejich historce naštěstí uvěřili a po několika dalších týdnech a výsleších je nakonec poslali na práci do Německa. Stačilo přitom málo a muži mohli být poslaní na druhou cestu, do Osvětimi, kam se posílali zločinci. V té době nevěděli, že se za názvem skrývá podobné zařízení, jakým byla Treblinka…
V Německu Glazar a Unger pracovali až do konce války v továrně Heinricha Lanze v Mannheimu. V březnu 1945 město osvobodili Američané a dva uprchlíci se konečně mohli svěřit se svým zážitkem některé z autorit. Po válce se Glazar vrátil do Prahy, kde se znovu setkal se svou matkou Olgou, která si prošla Osvětimí i Bergen-Belsenem. Později založil rodinu a po sovětské okupaci emigroval do Švýcarska. V 60. letech vystoupil na procesu s bývalými dozorci Treblinky, kde svědčil například proti Kurtu Franzovi či Franzi Stanglovi. Trestního řízení se dožilo 54 bývalých zajatců ze 67 přeživších.
„Při všech výsleších jsem s napětím a obavou očekával jeden výstup. K mému velikému uspokojení a zadostiučinění k němu nedošlo. Žádný z nich nevstal, nesrazil po vojensku podpatky, neupřel oči přímo před sebe a neprohlásil: ‚Ano, učinil jsem to z přesvědčení a i dnes zde za tím stojím!‘ Žádný.“ (z knihy Treblinka, slovo jak z dětské říkanky)
Bezprostředně po konci války se Glazar pustil do sepisování pamětí. Autobiografie Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, živě popisující všechny hrůzy, kterými si autor prošel, vyšla však kvůli minulému režimu až v roce 1992. O své zkušenosti se Glazar také rozpovídal v devítihodinovém dokumentu režiséra Claudea Lanzmanna Šoa (1985).
Svůj život Richard Glazar ukončil dobrovolně 20. prosince 1997. Krátce po smrti své manželky Zdeny skočil z okna.
