• Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • nezarazene
  • Nikdo není zapomenut, nic není zapomenuto

    26.1.2020
    Další fotky

    Na konci ledna 1945, přesněji dvacátého sedmého, osvobodila Rudá armáda koncentrační tábor Auschwitz, česky Osvětim. Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Doba povinných účastí na smutečních tryznách je naštěstí pryč. Vznešené projevy, často falešné slzy a pokrytectví v každém gestu. Pionýři, salutující vojáci a lidé v davu, s pohledem upřeným na hodinky, kdy už to skončí. Práce na chatě taky nepočká.

    To už je snad skutečně minulostí, stejně jako se přirozeným během života stávají minulostí i ti, kteří přežili. Ne, nebudu vypočítávat počet obětí holocaustu. Od toho jsou statistiky. Jde mi o něco jiného. Člověk velice rychle zapomíná. Američané nechávali německé obyvatele měst, poblíž jimi obsazených koncentračních táborů, procházet jejich branami, aby se podívali, co nacismus dokáže udělat.

    Děti z dvanáctky se staly dokumentaristy. Zpovídaly i pamětníka z Osvětimi. Co jim řekl?

    Hysterické záchvaty, křečovitě zavřené oči, nezvladatelný třas a mdloby. Důkladné připomenutí. Zcela nepochybně na celý život. Tehdy to bylo účinné. Sedmdesát pět let uplynulo. I doba se změnila. Vše je relativizováno, vše zpochybňováno. Stalo se to módou. Plivat na modly minulosti patří už téměř ke koloritu dnešních dnů. Politické čivavy sbírají body a sklízejí sympatie u těch, pro které je konec druhé světové války stejně daleko, jako bitva na Bílé hoře.

    Nádraží, kde probíhaly transporty Židů do Osvětimi. Prohlédněte si hrůzu, která je cítit i z fotografií…

    Největším omylem, kterého se při hodnocení historických událostí můžeme dopustit je to, když se na ně díváme očima současnosti. Ten pohled je často rozmazaný a pokřivený, jako ve špatném zrcadle.

    Pro vězně z Osvětimi byl první ruský tank, který prolomil bránu tábora, tou nejkrásnější věcí na světě. V umouněném tankistovi, páchnoucím po benzínu a spáleném tritolu, jistě neviděl vojáka armády totalitního, nedemokratického státu. Rajčáky tanku nesvíral v ruce ani Stalin, ani Koněv, ani sovětské politbyro, ale obyčejný ruský Ivan, který měl pro politruky často menší cenu, než pes důstojnické paničky.

    FOTO: Holocaust

    Holocaust - HolocaustHolocaust - HolocaustHolocaust - HolocaustHolocaust - HolocaustHolocaust - Holocaust
    Další fotky
    Holocaust - HolocaustHolocaust - HolocaustHolocaust - HolocaustHolocaust - Holocaust

    Nepochybně se otřásl hrůzou, když se rozhlédl, i když byl na leccos zvyklý. Stejně tak se jistě zachvěl i americký seržant, když prošel bránou Buchenwaldu. Jejich podání rukou v Torgau, bylo jistě upřímné a radost nad vítězstvím zaručeně bez politického kontextu. Proč ho tedy dnes v řadě případů dosazujeme tam, kde tehdy nebyl? Totalita není zažraná do bronzové sochy, pokryté měděnkou, ale do našeho způsobu myšlení. Mysleme na to, než začneme něco nebo někoho soudit. Historické události zvlášť.



    Nepřehlédněte