Budoucí Máchova múza se narodila 25. února 1817 do chudé rodiny Josefa a Marie Šomkových s celkem šesti dětmi. Josef Šomek byl vyučeným knihařem, ale jako vojenský invalida se živil výrobou krabiček pro kapslovku Sellier-Bellot.
S Máchou se poprvé setkala jako sedmnáctiletá v zimě 1833-34 po zkoušce Klicperovy aktovky „Kytka“, která probíhala v soukromém ochotnickém divadle u kostela sv. Mikuláše na Starém Městě a v níž měli Lori i Mácha vystupovat. K samotnému seznámení budoucí dvojice došlo až v Celetné ulici v kavárně U Suchých. Přítomni byli i Josef Kajetán Tyl a jeho pozdější manželka Magdaléna Forchheimová (1803 – 1870) a její sestra Anna Forchheimová-Rajská (1824 – 1903), tedy Tylova budoucí švagrová a později i milenka, která se stala matkou jeho devíti dětí. Mácha a Lori měli v té době před sebou necelé tři roky společného soužití.
O tom, jaké to bylo soužití, lze soudit především z Máchových dopisů a z jeho intimního deníku z roku 1835, kde navenek romantický a nám takto celá léta prezentovaný básník pečlivě zaznamenával své erotické zážitky, které rozhodně nebyly platonické povahy. O vztahu mladého básníka k Lori se zmiňují také jeho současníci jako český literát Karel Sabina, Máchův přítel Eduard Hindl nebo Josef Kajetán Tyl, jenž o Máchovi napsal knihu Rozervanec, a další.
Mácha poznal Lori Šomkovou na prahu dospělosti, kdy vzhledem připomínala Byronovy zádumčivé krásky, a náruživě se do ní zamiloval. Nebyla to jeho první láska a střežil ji až s chorobnou žárlivostí. Zcela věrný jí však nezůstával, obdivoval a poznával erotické půvaby dívek a žen nejen v Čechách, ale i na cestách v zahraničí. On sám přitom na Lori velice žárlil, Lori nesměla nikam chodit bez jeho doprovodu a zakázal jí i vystupování na divadle. Když šel z domu, Lori doma zamykal, protože ji podezříval z možné nevěry, a to i v době jejího pozdějšího těhotenství.
Zdá se ale, že právě Lori mu dala ten hlavní impuls ke konstrukci a popisu psychického konfliktu v „Máji“. Od doby seznámení s Lori sice Mácha věnoval mnohem méně času studiu, ale o to více psal.
Komplikovaný vztah Máchy a Lori určovalo mnoho faktorů, především Máchova přecitlivělá labilní povaha, jež se těžko vyrovnávala s Lořinou lhostejností k českému jazyku. Lori se nikdy nenaučila česky, což Máchu rozčilovalo. I když on sám chodil do německého gymnázia a první verše napsal německy, cítil se být Čechem. Na Lori Máchova náladovost někdy těžce doléhala stejně jako jeho nároky a požadavky intimního charakteru, což lze vytušit za mnohými tématy v Máchově díle, zejména v „Máji“ a „Cikánech“.
Zásadním pro vztah Lori a Máchy byl rok 1836, kdy Lori začátkem roku otěhotněla, ovšem Mácha pochyboval, zda je dítě jeho a Lori těmito nařčeními trápil. Tu stihla i další smutná událost, 5. května jí zemřela matka. Mácha s určitými potížemi dokončil svá studia práv a koncem září nastoupil na místo koncipienta v Litoměřicích. Šťastně se tam zabydlel a psal odtamtud množství dopisů rodině a přátelům a pochopitelně především Lori, která prozatím, tehdy již v pokročilém stupni těhotenství, zůstala v Praze u Máchových rodičů. Tam se jí také 2. října 1836 narodil syn Karel Ludvík, v literatuře též uváděný jako Ludvík Schomek s datem narození 1. října. Dne 5. října byl chlapeček pokřtěn u svatého Vojtěcha a jeho kmotry se stali Máchovi přátelé Antonín Strobach a František Břetislav Trojan.
Mácha zřejmě po narození syna chtěl svůj vztah s Lori legalizovat, ale k tomu nakonec nedošlo. V noci z 15. na 16. října se Mácha odebral pěšky z Litoměřic do Prahy, aby navštívil Lori a syna, který churavěl. Jistě se také mluvilo o svatbě, která se měla konat 8. listopadu v Praze v kostele sv. Štěpána. To bylo ale poslední setkání Máchy s Lori a jejich synem.
Mácha se potom vrátil do Litoměřic a pokračoval v práci i v tvorbě. Když v neděli 23. října na vrchu Radobýlu upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech, spatřil dole v Litoměřicích požár. Hned běžel do města a pomáhal hasit vodou z řeky. Nedlouho poté onemocněl blíže neurčenou průjmovou chorobou, kterou se rozhodl jednoduše přechodit bez jakéhokoliv léčení. Dál chodil do práce a ještě 2. listopadu napsal dva dopisy, rodině a Lori. Jenže nemoc neustupovala, spíš naopak, a 5. listopadu už bylo Máchovi tak zle, že zavolal lékaře. Ale nepomohl už ani ten a básník zemřel následujícího dne, v neděli 6. listopadu asi ve tři hodiny ráno. Jako den úmrtí však byl v úředních dokladech uveden již předchozí den, čili se dnes setkáváme i s tímto datem.
Za příčinu jeho úmrtí byla nejprve považována cholera, případně její mírnější forma cholerina, s tím, že Mácha se jí nejspíš nakazil z říční vody během hašení požáru. Vzhledem k tomu, že v Litoměřicích nepropukla žádná epidemie této nemoci, jak bývá v takových případech obvyklé, a Mácha by zůstal její jedinou obětí, vzbuzuje tato diagnóza pochybnosti. Pohřben byl na litoměřickém hřbitově 8. listopadu 1836, v den, kdy měl být původně svatbu. Lori se na pohřeb nedostavila.
Po Máchově smrti se Lori uchýlila ke svému otci a věnovala se stále churavějícímu synovi, který nakonec 5. července 1837 umírá na psotník, což tehdy bylo obvykle označení pro jakoukoliv nemoc u dítěte projevující se křečemi. Lori potom dál žila s otcem a po jeho smrti si zařídila niťařský krámek. 11. února 1849 se ve svých 32 letech provdala za policejního úředníka Františka Sieha a následovala ho do Lvova, kam byl přeložen. Po jeho smrti se jako bezdětná vdova vrátila do Prahy a žila skromně v domácnosti u své sestry.
Karla Hynka Máchu nakonec přežila o více než padesát let. Není však známo, že by kdy navštívila jeho hrob v Litoměřicích. Zemřela 31. října 1891 v Praze a je uložena na vinohradském hřbitově v hrobě rodiny Zedníčkovy (oddělení 3, číslo 178) pod náhrobkem s nápisem MÁCHOVA LORI. Eleonora Šomková, provdaná Siehová, 1817 – 1891.
