Na začátku katastrofy byla myšlenka zajistit dostatek energie pro rostoucí průmysl v Itálii a obavy z možné nouze v letních a zimních měsících, kdy v řece Piava býval nedostatek vody. Toto byl důvod realizovat projekt společnosti SADE. Chtěli vybudovat sítě vzájemně propojených vodních přehrad v Dolomitech, na kterých budou vodní elektrárny.
Skupina geologů vybrala místo pro vodní dílo v údolí potoka Vajont, ležící nad městečkem Longarone. Projekt byl předložen příslušným úřadům už roku 1943 a bez větších problémů byl schválen, i přesto, že nebyl přítomen minimální počet předepsaných členů. Většina jich totiž bojovala v právě probíhající 2. světové válce. Začalo tak vyvlastňování pozemků v údolí Vajontu a nucené přesídlování obyvatel z vesnic.
Důkladné geologické průzkumy byly provedeny v roce 1949 a pro firmu SADE byly neuspokojivé. Vyšlo totiž najevo, že nestabilní podloží hory Toc ležící nad údolím potoka Vajont, se může sesunout. Přesto v roce 1956 byly zahájeny stavební práce bez souhlasu příslušného ministerstva.
V roce 1959 pak na sebe příroda upozornila poprvé. Na horské přehradě Pontesei, která leží na opačné straně od města Longarone, se z důvodu podmáčeného břehu sesunul svah do nádrže a následná vlna smetla muže jedoucího po hrázi na kole.
Nakonec v roce 1960 v údolí stála, tou dobou se svými 261 metry nejvyšší přehrada na světě, a začala se poprvé napouštět vodou. Měla pojmout 170 milionů m3 vody.
Při napouštění vody do přehrady se na úpatí hory Toc objevily první trhliny, které se s postupným zvyšováním hladiny rozšiřovaly. Firma SADE navíc protiprávně provedla několik testů vodního díla, kdy neustále snižovala a zvyšovala hladinu vody v přehradě. Tím se samozřejmě měnil i tlak, který voda vyvíjela na horu Toc. Chvíli po těchto testech se poprvé do nové přehrady sesunulo větší množství svahu, po kterém se na úbočí Tocu objevila další trhlina.
Tento stav rozdělil geology na dvě skupiny. První skupina, která si nepřipouštěla, že by mohlo dojít k dalšímu sesuvu a druhá, která varovala, že další sesuv by mohl být až pětinásobný toho posledního. Společnost Sade se rozhodla pro výhodnější variantu a pouze upravila hladinu vody na 710 metrů nad mořem. Když byla hladina v této výšce, zasáhlo oblast zemětřesení o síle 4. stupně Richterovy škály, které poškodilo část domů v přilehlých obcích. Na to přestala společnost dále přehradu napouštět, a naopak se rozhodla z přehrady vodu upouštět. To se ale ukázalo také jako chybné rozhodnutí. Voda totiž zadržovala tlakem postup sesuvu.
Tak 9. října 1963 došlo k tragédii, ke které se schylovalo od začátku. Během dne se na levé straně, kousek od velína, objevila nová trhlina, která se za čtyři hodiny rozšířila na jeden metr. Z hory Toc se začalo ozývat hlasité dunění. Muž, který měl toho dne na hrázi službu, několikrát kontaktoval vedení společnosti, které však odmítlo vydat pokyny k evakuaci vesnice pod přehradou.
Ve 22.39 hodin došlo ke katastrofálnímu sesuvu zeminy dlouhému tři kilometry a objemu 270 milionů m3, což byl téměř dvojnásobek objemu nádrže. Sesuv nádrž zcela zavalil a způsobil dvě obrovské vlny. První, která se šířila údolím nahoru a druhou 250 metrů vysokou vlnu, která se převalila přes hráz a dopadla plnou silou na městečko Langarone. Zde vytvořila 60 metrů hluboký kráter. Vesnici zcela zničila a zbytky budov pohřbila pod nánosem bahna. Celkově zemřelo 2117 lidí.
Soud začal až v roce 1967 a dokonce uznal i některé inženýry a manažery zodpovědné za katastrofu, ovšem s velmi malými tresty. Po sérii odvolání a přemístění líčení mimo místo postižené oblasti, pak byly ještě rozsudky zmírněny. Odškodnění pro oběti katastrofy bylo soudem uznáno dokonce až v roce 1997.
Vajontská vodní hráz, která vydržela obrovský nápor téměř bez újmy stojí dodnes bez využití. Nádrž je z velké části zavalena nánosem zeminy a na výrobu elektřiny slouží jen malý vodní kanál, který byl pod nánosem vyhlouben, aby mohla odtékat voda do řeky Piavy. V roce 2002 bylo údolí opět zpřístupněné veřejnosti.
