Mluvím o dělnících, nikoliv o poddaných, takže se ocitáme v devatenáctém století, v době počínající průmyslové revoluce. Odškodnění dělníka či rolníka záviselo na blahovůli pána. Majitele pozemku, velkostatku, továrny, dílny. Jistě, ne všichni byli nemilosrdní vykořisťovatelé, jak nám tvrdily učebnice doby nedávno minulé. Nicméně zajištění rodiny po úraze byl problém, který nesla na bedrech rodina a pokud byli soucitní, tak příbuzní. Žebrání bylo tolerováno a policie vydávala povolenky pro určitá místa.
Existovaly však i čestné výjimky. Výjimky stanovené panovníkem. Musíme velmi daleko nazpět v čase. Do roku 1300. Končí třinácté a začíná čtrnácté století. Na českém trůnu sedí předposlední Přemyslovec, Václav II. On jistě jenom přitiskl pečeť, ale jeho tým vypracoval nový horní řád. Ius regale montanorum.
Znali ho všude a byl pro středověk zjevením. Překládán do řady jazyků, dokonce se jím řídili až v Latinské Americe. Platil přes pět století a skončil právě až s průmyslovou revolucí. Čím je tak pozoruhodný? Sociální zajištěním horníků. Řadu věcí nesměli, řadu věcí museli, ale také věděli, že pokud onemocní, nebo se zraní, tak oni, ani jejich rodina nezemřou hlady. Na třinácté století nebývale lidské opatření. Bohužel, platilo jen pro horníky.
Dnes pokládáme sociální pojištění za samozřejmost, kterou se není třeba více zabývat. Možná vás překvapí, že prvním, kdo začal v Evropě prosazovat sociální pojištění moderního typu a pro všechny, byl Otto von Bismarck.
Železný kancléř císaře Viléma II. Narodil se v dubnu 1815. Napoleon se před měsícem vrátil z Elby a pruský maršál Blücher byl tím jazýčkem na vahách, který rozhodl o porážce malého Korsičana u Waterloo. Pruské armády vpochodovali do Paříže.
O půl století se situace zopakuje. Z malého chlapce vyroste muž, zestárne do kmetského věku pětapadesáti let, aby jako pruský ministerský předseda vyprovokoval Francii k tomu, aby vyhlásila Prusku válku. Prusko srazilo Francii na kolena, vyměřilo ji pokutu pěti miliard franků a anektovalo Alsasko a část Lotrinska.
Je proto zvláštní, že právě tento muž, cynický a obratný politický stratég, dokázal myslet i na sociální zajištění lidí v Německém císařství. Možná si tím kupoval jejich loajalitu, možná myslel na to, že hladový voják nebojuje a hladový dělník nevyrábí. Zřejmě myslel i na tohle, ale pochopitelně si to nechal pro sebe. Až se tedy bude opět někde mluvit o sociálním pojištění, pak vězte, že u jeho zrodu nestála žádná ikona proletariátu, ale Železný kancléř, Otto von Bismarck. Zemřel 30. 7. 1898.
