Starý Žalman se dočkal o trochu později. Kralická bible se k němu vrátila, a on se s ní již nemusel skrývat. Mohl ji číst za bílého dne a dveře zůstávaly nezamčené. Psal se říjen roku 1781. Od smrti přísně katolické Marie Terezie uplynul necelý rok a její syn, Josef II. začal reformovat to, nač by jeho matka nikdy ani nepomyslela.
Monarchie potřebovala reformy jako sůl, protože situace nevypadala vůbec dobře. Hladomor, který o deset let dříve zahubil čtvrt milionu lidí, hrozil selskými bouřemi. Nebylo divu, nevolník se v práci nepřetrhne, jeho výkonost stoupá pouze s drábem za zády. To se bude také řešit. Náboženství má přednost. Inteligence, které chybí svoboda svědomí, emigruje. S nevzdělanými lidmi a ohnutými hřbety se v Evropě konkurovat nedá.
Prohraná válka s luteránským Pruskem a ztráta Slezska. Co s tím? Jak dostat tajné jinověrce z ilegality, aby byli na očích? Jak zabránit odchodu vzdělaných lidí do ciziny? Obnovené zřízení zemské, z roku 1627, se pomalu ale jistě začalo stávat reliktem, který do nové doby nepatřil. Nebyl ani zapotřebí, české země už byly dávno pravověrně katolické. Bylo jenom jedno řešení. Utajované jinověrce tolerovat. Nikoliv zrovnoprávnit ve všem a všude. Tolerovat. To postačí. Umožnit jim vyznávat víru, bez rizika šikany státní moci. Vztahovalo se na luterány, helvetské vyznání a nesjednocené Řeky, což bylo vlastně pravoslaví.
Co toleranční patent jinověrcům umožnil? Možnost vykonávat řemesla, studovat, získávat akademické tituly a úřední místa. Jistě, katolíci měli stále ve všem přednost, ale šance tady už byla. Ztížené podmínky k přijetí byly zárukou toho, že se prosadí jen opravdová kvalita. Modlitebny jinověrců nesměly mít zvony, věže, vchod nesměl být například z náměstí nebo hlavní ulice. Zkrátka, veškeré vnější znaky nesměly připomínat modlitebnu.
Poznáme to dodnes na jejich strohosti. Stát se také nijak neangažoval ve financování tolerovaných církví. Vše si protestanté platili z vlastních prostředků. Modlitebny, hřbitovy, školy, platy kněží. Konfiskované stavby, z doby pobělohorské, jim nikdo nevrátil. Pokud byl v rodině otec katolíkem, katolíky byli automaticky i jeho děti. Přestoupit mohli až v dospělém věku a katolické úřady jim rozhodně nevycházeli v rychlosti vyřízení takové žádosti vstříc. Pokud byl otec protestant a matka katolička, směl po otci přijmout víru jenom syn. Nepředstavujme si však, že se v kancelářích a na chodbách tísnily tisíce lidí, kteří toužili po jiné víře. V době, o které mluvíme, bylo v Čechách něco málo přes čtyři miliony lidí. Statistiky jsou neúprosné. Podle tehdejších záznamů přestoupila na základě patentu k protestantské víře necelá dvě procenta lidí. Ano, necelá dvě procenta.
Toleranční patent nesmírně ulevil i Židům. Zmizelo potupné, žluté kolečko na jejich oděvu. Na úřadech už nezaznělo oslovení, ty žide, nýbrž pane. Židům se otevřela cesta k univerzitnímu vzdělání. Pochopitelně nebylo to zadarmo. Ne, o žádný poplatek se nejednalo. Hebrejská jména byla často nesrozumitelná a tak bylo nařízeno přijmout jména německá. Omezila se židovská samospráva. Cílem bylo začlenit vzdělané Židy do služeb státu. To však byly naprosto zanedbatelné detaily proti tomu, co všichni tolerančním patentem získali. Pouhé tolerování jinověrců skončilo v roce 1861, kdy konečně získali naprostou rovnoprávnost. Doba temna definitivně skončila.
