Katharina von Bora, provdaná Lutherová, také nazývána jako „die Lutherin“ (asi něco jako Lutherka), byla manželka Martina Luthera a klíčová postava protestantské reformace. Ví se o ní velmi málo, jen to, co se nachází ve spisech Luthera a jeho současníků. Přesto je považována za jednoho z nejdůležitějších účastníků reformace. Její manželství je bráno jako vzor protestantského rodinného života a také jako vzor manželství kněze. V luterském kalendáři se její památka připomíná 20. prosince.
Katharina von Bora pocházela ze zchudlé saské šlechtické rodiny. Podle obecně přijímaného přesvědčení se narodila 29. ledna 1499 v Lippendorfu, ale žádné doklady, které by to potvrzovaly, se nezachovaly nebo aspoň nenašly. Je také možné, že byla dcerou Jana von Bora auf Lippendorfa a jeho manželky Margarete, jejíž příjmení není známo. Nedávno se objevil také názor, že Katharina se narodila v Hirschfeldu Hansovi von Bora zu Hirschfeldovi a jeho manželce Anně von Haugwitz.
Jisté je však tolik, že pětiletou Katharinu v roce 1504 poslal její otec do benediktinského kláštera v Brehně, aby se jí dostalo vzdělání. Když jí bylo devět let, přešla do cisterciáckého kláštera „Marienthron“ (Mariin trůn) poblíž Grimmy, kde je uvedena v klášterním seznamu z roku 1509/10.
Po několika letech náboženského života se Katharina začala zajímat o vzrůstající reformační hnutí a Lutherovo učení a s životem v klášteře, pochopitelně katolickém, začala být nespokojena. Domluvila se proto s několika dalšími jeptiškami na plánu tajného útěku. Kontaktovala také Luthera a požádala ho v této věci o pomoc. Luther se do útěku zapojil tím způsobem, že na Velikonoce, 4. dubna 1523, poslal do kláštera Leonharda Köppeho, obchodníka a městského zastupitele v Torgau, který tam pravidelně dodával sledě a nebyl proto nijak podezřelý. Jeptišky se potom schovaly v jeho krytém vozu mezi sudy na ryby, a tak se jim podařilo dostat se do Wittenbergu. Jeden místní student o této události napsal příteli: „Vůz vestálských panen právě přijel do města, všechny byly více dychtivé pro manželství než pro život, jaký vedly. Bůh jim dopřej takové manžele, aby si nepohoršily.“
Luther nejdříve požádal rodiče a příbuzné uprchlých jeptišek, zda by se mohly vrátit do svých domovů, ale ti to odmítli, snad i proto, že podle církevního katolické práva by mohli být považováni za spolupachatele trestného činu. Během následujících dvou let Luther uprchlým jeptiškám našel nové domovy, vyjednal sňatky nebo práci, jenom u Kathariny se mu to nepodařilo. Ta nejprve bydlela u jednoho městského úředníka, později u malíře Lucase Cranacha staršího a jeho ženy Barbary a měla i řadu nápadníků, jenže všechny odmítla. Lutherovu příteli Nikolausovi řekla, že se provdá jen za Luthera.
Martin Luther, a i jeho přátelé byli na pochybách, zda by se Luther měl oženit, protože jeho manželství mohlo uškodit reformaci. Luther nakonec usoudil, že se ožení a okomentoval to tak, že „jeho manželství potěší jeho otce, rozhněvá papeže a přiměje anděly ke smíchu a ďábly k pláči.“ A tak se 13. června 1525 konala svatba, ženichovi bylo 41 a nevěstě 26 let. Manželé Lutherovi se usadili v „Černém klášteře“(Augusteum), který dostali jako svatební dar od šlechtice Johanna Saského.
Kateřina se okamžitě ujala hospodářství, chovala a prodávala skot a dohlížela na pivovar. Zajišťovala tak živobytí pro svou rodinu, studenty i návštěvníky, které Luther přijímal. V době epidemie Katharina zřídila v prostorách kláštera nemocnici a ošetřovala tam spolu s dalšími dobrovolnicemi nemocné. Luther jí říkal „šéfka Zulsdorfu“, podle názvu statku, který byl součástí tohoto hospodářství, a „ranní hvězdou Wittenbergu“ podle jejího zvyku vstávat ve 4 hodiny ráno, aby zvládla dostát všem svým povinnostem. Neměla jich právě málo. Při vší práci a starostech o klášter, skot, zahradu a polnosti, porodila Katharina šest dětí a spolu s manželem ještě vychovávali čtyři sirotky, včetně jejího synovce Fabiana.
Manželství Kathariny von Bora s Martinem Lutherem bylo nesmírně důležité pro další vývoj protestantské církve, zejména s ohledem na postoj této církve k manželství a k rolím, které by v něm měl každý z manželů plnit. Způsob, jakým Luther popsal činnost Kathariny a jak ji nazýval, tedy „Má paní Katie“, ukazuje, že Luther si byl opravdu plně vědom toho, jak cílevědomě a zcela kompetentně jeho žena řídila domácnost a celé hospodářství a rozhodovala o něm. Ze začátku byla sice Katharina na Lutherovi existenčně závislá, než se jí podařilo zvýšit příjmy z hospodářství, takže její určitý respekt vůči Lutherovi byl přirozený, i vzhledem k jejich většímu věkovému rozdílu. Tento respekt ale u Kathariny vůči Lutherovi přetrval i do pozdějších let a trval vlastně po celý život. Vždy ho třeba oslovovala jako „pana doktora“. A Luther ji měl na oplátku v takové úctě, že s ní občas konzultoval i církevní záležitosti.
Když Martin Luther roku 1546 zemřel, Katharinu to pochopitelně hluboce zasáhlo. Dostala se tím i do obtížné finanční situace, protože Lutherův profesorský a pastorský plat v rozpočtu prostě chyběl. Luther jí před smrtí radil, aby Černý klášter prodala a našla si s dětmi finančně ne tak náročné obydlí, ale Katharina to odmítla. Luther ji chtěl pomoci alespoň tím, že ji ve své poslední vůli ustanovil jediným dědicem, ale tato poslední vůle se potom ukázala jako neplatná.
Nakonec tedy musela Katharina Černý klášter, nyní nazývaný „Lutherhaus“ stejně opustit a po vypuknutí tzv. šmalkaldské války. Došlo k ní v letech 1546 – 1547 tak, že některá protestantská říšská knížectví, vč. Anhaltako-saského, kde Lutherovi žili, společně napadla německého císaře Karla V. Katharina potom musela i s rodinou uprchnout do Magdeburgu a když se po válce vrátila zpět, klášter byl pobořený, pole zpustošená, skot vybitý nebo odvedený. V chudobě pak ještě Katharina v roce 1552 přežila epidemii černého moru a následující neúrodu. Toto strádání ji ale oslabilo tak, že ještě téhož roku, 20. prosince 1552, ve věku 53 let, zemřela a byla pochována daleko od hrobu svého manžela.
Na otázku, jak všechny ty strázně mohla překonat, najdeme odpověď v jejích údajných posledních slovech: „Držím se Krista tak jako trn oděvu.“
