Jan Kalvín (10. července 1509 – 27. května 1564) studoval původně práva, neboť jeho otec věřil, že jako právník si vydělá více peněz než kněz. S římskokatolickou církví se Kalvín rozešel kolem roku 1530. Po propuknutí náboženských bouří, které vyústily v násilí proti protestantským křesťanům ve Francii, uprchl Kalvín do Basileje ve Švýcarsku. Ve stejném roce přijal nabídku Francouze Williama Farela, aby se připojil k reformaci v Ženevě, kde pak pravidelně celý týden kázal. Vládnoucí rada města odmítala realizaci jejich myšlenek a oba muži byli vyhnáni. Na pozvání pokračoval Kalvín ve své kazatelské činnosti ve Štrasburku, kde se stal představitelem protestantské církve francouzských uprchlíků. Pokračoval v podpoře reformního hnutí v Ženevě, a když se politické poměry v tomto městě změnily, byl 20. listopadu 1541 pozván zpět.
Během svého působení v Ženevě Kalvín pronesl přes dva tisíce kázání. Zpočátku kázal třikrát během pondělí až soboty a dvakrát v neděli. To se ukázalo jako příliš těžké břemeno a koncem roku 1542 mu rada města dovolila kázat v neděli jen jednou. Bohužel o jejich konkrétním obsahu toho víme jen málo, i když trvala obvykle déle než hodinu. Kalvín k nim nepoužíval žádné poznámky a do roku 1549 je zaznamenával jen příležitostný sekretář.
V roce 1549 byl k zaznamenání všech Kalvínových kázání nařízen profesionální písař, který používal jakýsi těsnopis, ať už jej od někoho převzal nebo sám pro svou potřebu vyvinul. Rozbor Kalvínových kázání naznačuje, že byl důsledným a nekolísajícím kazatelem a že jeho styl se v průběhu let změnil jen velmi málo. Během jeho působení se Ženeva stala centrem reformačních myšlenek a útočištěm evropských protestantů.
Zásady víry byly takové, že Kalvín prosazoval přísnou podobu protestantismu, která se opírala o myšlenku predestinace, čili absolutního předurčení. Podle něj má člověk svůj osud předurčený a už dopředu je jasné, zda po smrti půjde do nebe, anebo ne. I tak se ale má celý život chovat tak, jako by jeho duše měla být spasena. Kalvín rovněž upravil vnitřní řád bohoslužby, která podle něj měla sestávat z kázání, modlitby a zpěvů žalmů.
Kazatel pochopitelně dbal na přísnou morálku a dodržování Svatého písma. Sám byl přísný asketa. Jeho chrám v Ženevě byl strohý tak, že na člověka uvnitř něj nepůsobilo žádné „krásno“ – nikde nebyla žádná malba ani budova nebyla nějak označena jako chrám. Z kostelů za Kalvína zmizely obrazy, oltáře i varhany a církevní řád v Kalvínově pojetí byl povýšen na zákon.
V důsledku toho celé město zešedivělo. Začal platit zákaz luxusního oblékání a nošení zlatých šperků. Zlatníci, kteří tak přišli o práci, se přeorientovali na výrobu hodinek, a tak Kalvín vlastně položil základy švýcarského hodinářství. Pochopitelně byly také stanoveny tresty za pohoršující hry, tance nebo opilství. Duchovní správu, která spočívala v kázání a vyučování, péči o chudé a o dohled nad církevní kázní, vykonávali podle Kalvína doktoři a pastoři, presbyteři a jáhni. Byla vytvořena zvláštní konzistoř, která kontrolovala občany, měla právo trestat všechny přestupky proti církevnímu řádu a měla volný přístup do každého domu. Dokonce i v noci členové konzistoře prohledávali obydlí svých spoluobčanů, jestli třeba nemají někde schovaný cukr a zda se neoddávají mlsání.
Přistižení občané byli za své prohřešky trestáni městskou radou, došlo dokonce i k popravám a útěkům do vyhnanství. V roce 1545 nechala ženevská městská rada za významného Kalvínova přispění upálit 23 kacířů a v roce 1553 stejný osud stihl španělského velmi vzdělaného lékaře Michaela Serveta jako kacíře, a to přesto, že Servetus Kalvínovu reformaci předtím podpořil. Jenom proto, že odmítl učení o Boží trojjedinosti.
Historici diskutují o tom, do jaké míry byla v Ženevě uplatněna teokracie, tj. forma vlády, která se přímo odvolává na božskou moc a božské právo, a to proto, že Kalvínovo učení na jedné straně jasně volalo po oddělení církve od státu, ale zároveň měli on sám i jeho duchovní obrovskou politickou moc. Nikomu v Ženevě to ale zřejmě nevadilo, protože Kalvín v ní žil až do své smrti 27. května 1564 a je tam i pochován na hřbitově Cimetière des Rois. Obrazně řečeno, Kalvínův duch vládne dál nejen Ženevě, ale celému extrémně pořádkumilovnému Švýcarsku, cizinci často až nepochopitelnému. Švýcaři sami jsou ale první, kdo svá nařízení dodržují snad až s úzkostnou pečlivostí.
Kalvinismus byl ve své době vůči jiným křesťanským vyznáním mimořádně netolerantním, zároveň ale byli jeho vyznavači také často pronásledováni, jako hugenoté ve Francii. Angličtí puritáni ve svém hledání místa pro svůj šťastný život nemálo přispěli k vybudování prvních osad v Americe a anglosaský svět jim vděčí za svátek Díkůvzdání.
V českém prostředí je známým kalvinistou kněz a spisovatel Jan Karafiát (1846 – 1929), autor pohádky Broučci, v níž se plně odráží i jeho víra, která nám dnes připadá zbytečně krutá.
