Proto 7. února 1792 císař Svaté říše římské Leopold II., který byl bratrem manželky Ludvíka XVI., francouzské královny Marie Antoinetty, a pruský král Fridrich Vilém II. vytvořili pakt proti Francii. Připomeňme, že Leopold II. byl zároveň rakouským císařem a že na trůn nastoupil po svém bratrovi Josefovi II., synovi císařovny Marie Terezie, které zemřela v roce 1780. Svoji dceru, Marii Antoinettu. Marie Terezie provdala za francouzského krále v roce 1774.
Leopold II. rychle a nečekaně 1. března 1792 zemřel (ve věku 45 let). Na rakouský a český trůn tak usedl jeho syn jako František I. Rakouský (a na německý jako císař Svaté říše římské jako František II.). Po otci na sebe převzal i tíhu boje proti revoluční Francii, nejen kvůli své tetě, Marii Antoinettě, ale také kvůli rakouským državám v Belgii, které nyní chtěla Francie uchvátit pro sebe.
Tam došlo k tomu, že král Ludvík XVI. pod tlakem Zákonodárného shromáždění vyhlásil 20. dubna 1792 Rakousku-Uhersku a Prusku válku. Francouzská revoluce však pokračuje dál, 22. září 1792 je ve Francii vyhlášena republika a král Ludvík XVI. s královnou Marií Antoinettou jsou uvězněni a král je 21. ledna 1793 popraven. Do válečného konfliktu a do boje proti Francouzské revoluci se postupně zapojují i další evropské státy.
Začátkem roku 1793 rakouské vojsko dále táhne na Francii přes tzv. Rakouské Nizozemí s centrem v Bruselu a je 18. března 1793 u Neerwindenu napadeno francouzskou armádou, stahující se z Holandska. Rakouský maršálek Koburský, jako zkušený válečník, nechal svoje vojsko obsadit vyvýšeninu nedaleko říčky Geety u Saint Trondu a generál Dumouriez se ho pokusil obejít a obklíčit. Teprve však při čtvrtém útoku, který vedl generál Dumouriez osobně, to vypadalo, že jeho strategie má naději na vítězství. Maršálek Koburský v této kritické chvíli posílil ohrožená křídla čerstvými zálohami tak, že je vyslal přímo proti středu francouzského uskupení. Francouzi se dali na ústup a tím císařské vojsko tuto bitvu vyhrálo. Císařská armáda ztratila v tomto střetu okolo 10 000 vojáků a francouzská asi 15 000 (údaje se podle různých pramenů různí u obou armád).
Reakce Paříže na prohru francouzského vojska u Neerwindenu v Belgii byla jednoznačná. Moc ve Francii v té době uchvátili radikální jakobíni a kromě jiného nechali 16. října 1793 popravit francouzskou královnu Marii Antoinettu, tetu rakouského císaře Františka I. Jakákoliv naděje na její záchranu byla marná. Pouhý den předtím rakouské vojsko prohrálo s Francouzi bitvu u Wattignies v severní Francii a začalo ustupovat. Tím také Rakousko-Uhersko definitivně přišlo o své državy v Nizozemí a už nikdy je nezískalo zpět.
Toto nejkrvavější období Velké francouzské revoluce, kdy kromě královského páru bylo sťato gilotinou dalších 40 000 lidí, skončilo až následujícího roku, v červenci 1794, popravou radikálního jakobína Maxmiliána Robespierra a nastolením vlády Direktoria. Byla to doba, kdy bylo možné stejně rychle přijít o hlavu jako udělat zářnou kariéru. Jedním z těch druhých byl Napoleon, povýšený ve svých 24 letech v prosinci 1793 do hodnosti brigádního generála.
Pro nás je zajímavé ale také to, že v bitvě u Neerwindenu se mimořádně vyznamenali Češi, příslušníci granátnických oddílů českých pluků, což vedlo pražského guberniálního radu K. A. Rieggera při popisu bitvy k úvaze, že „duch Čechů byl odjakživa válečnický“.
