V roce 1912 byla na podstavec osazena jezdecká socha knížete Václava a na rozích podstavce potom přibyly sochy svatého Prokopa, svaté Anežky a svaté Ludmily. Rok poté byl pomník slavnostně odhalen, avšak stále na něm scházela socha svatého Vojtěcha. Ta se zde objevila později, až v roce 1924.
Soutěž na pomník svatého Václava však byla vypsána již o třicet let dříve, a to v lednu roku 1894. Účastnilo se jí osm sochařů. Tato soutěž se nesla ve zcela národním duchu, mohli se do ní přihlásit pouze sochaři, kteří se narodili nebo žili v Čechách.
Ve vyhodnocení soutěže první cena nebyla vůbec udělena a následující druhá cena se rozdělila mezi Josefa Václava Myslbeka (20. června 1848 – 2. června 1922) a Bohuslava Schnircha (10. srpna 1845 – 30. září 1901). Tato situace vyvolala živou debatu nejen mezi odborníky, ale rovněž i mezi politiky a také širokou veřejností.
Schnirchova socha měla podobu žehnajícího světce se svatozáří, Myslbekova představa knížete byla naopak bojovník v přilbě, v obou případech se jednalo o ztvárnění světce na koni. Odborníci z hodnotící komise se prý spíše přikláněli ke Schnirchově soše, zakázku však nakonec získal Josef Václav Myslbek.
Práce na pomníku trvala řadu let a v době, kdy byl pomník dokončen, byl Myslbek již dva roky po smrti. Zajímavostí je zcela jistě i skutečnost, že sochař sám je na pomníku zachycen, neboť socha svatého Prokopa nese jeho tvář.
O životě svatého Václava, zbožného českého knížete, čtvrtého historicky doloženého zástupce rodu Přemyslovců, prvního svatořečeného českého původu, vnuka svaté Ludmily, která byla manželkou prvního historicky doloženého přemyslovského knížete Bořivoje I., první pokřtěnou kněžnou a rovněž i první českou a slovanskou světicí, toho přesně příliš nevíme. Navzdory této skutečnosti však můžeme být na jeho osobnost právem hrdí.
