Je to magický večer. Od pradávna. Plný poezie a pohádek. Návrat do dětství. Děti vánoce milují, však také na jejich počátku bylo dítě. Přišlo na svět jedné prosincové noci, kdy hospody v provinčním městečku Betlému byly nacpané k prasknutí a nikde místečko k přespání. Žádná kolébka, vyřezávaná ze slonoviny, zástupy služebníků a vojáci u palácových bran. V teple a tichu pastýřské chýše. Přišlo na svět milováno, a proto bude tu lásku vracet.
Ta rajská zahrada, na kterou hledím, mě už dávno netěší. Stromy nejrůznějších tvarů, květy opojných vůní a ovoce, na které se srdce směje. Však jsem si tehdy dal záležet. Je krásná. Jenom nevím, co s ní mám dělat. Rajská pustina. Zvířata se rozutekla, ptactvo se rozlétlo. A člověk? Toho jsi přeci vyhnal, říká mi ten neodbytný, vnitřní hlas. Nemám ho rád, ale nic s ním nenadělám. Koneckonců, má přeci pravdu. Vyhnal jsem ho kvůli vlastní chybě. Strom poznání dobrého a zlého. Tam to všechno začalo.
Šest dní namáhavé práce, to už musí být někde znát. Pak se dělají chyby. A co když se trápím zbytečně? Bytost, která bude umět pochybovat, je rozhodně lepší, než bezduchá loutka. Máš, co jsi chtěl, máš vlastní vůli, uvidíme, jak s ní naložíš. Stalo se. A poprvé jsem začal pochybovat i já. Ne, toto jsem nechtěl. Člověka jsem přeci na tento svět přivedl s láskou, protože je dodnes mým obrazem. A jak on naložil se svoji svobodnou vůlí? Nevěděl jsem si rady a přistoupil jsem na jeho hru. Zpočátku mě to i těšilo, když jsem viděl, jak poslouchá moje příkazy a je schopen dopouštět se i těch největších ukrutností, jenom proto, aby se mi zalíbil. Byl jsem a jsem stále ješitný. Pak na mě ale padla hrůza ze sebe samého. Musím se přiznat, že jsem občas toto nepříliš vydařené dílo i nenáviděl.
Bylo to oboustranné. Ani člověk mě nemiloval. Bál se mě. Někdy mě dokonce i nenáviděl, tak jako slabší nenávidí toho silnějšího. Jeho dary byly dávány ze strachu, nebo ze snahy získat nějaké výhody. Na úkor jiných, pochopitelně. Srdce vyrvaná zaživa obětovaným zajatcům. Obrovské figuríny z proutí, plné lidských obětí. Hekatomby dobytčat. Byl to začarovaný kruh, z kterého nebylo úniku celá tisíciletí. Věděl jsem to, ale raději jsem mlčel. K chybám a omylům se nikdo rád nehlásí, ani já ne. Čas pro mě nic neznamenal, to je výhoda nesmrtelných. Měl jsem dost času k nápravě, své vlastní, i toho tvora, který se mi tak podobal. Co mi je platná nesmrtelnost, když mě lidé neznají.
Konečně jsem přišel na to, kde jsem udělal chybu. Měl bych se stydět. Že mě to nenapadlo dřív. Co to zkusit z opačného konce? Ukázat člověku boha bezbranného, boha, který nebudí hrůzu, ale lásku a soucit. Boha, kterého může vidět každý. Přijde na svět jako člověk, a přijme i lidský úděl. Té dívce z Nazaretu, která má před svatbou, to musel nějak šetrně oznámit a jejímu nastávajícímu rovněž. Pro jistotu. Mohl by učinit něco, co jsem kdysi sám po svých lidech vyžadoval. Ulevilo se mi, jak už dávno ne. Tento bůh nebude žádat krev. Nebude nic nařizovat. Nikdo se před ním nebude třást. Pouze ti nabídne ruku k cestě. Nic víc. Rozhodni se sám, člověče.
