Ten pán se jmenoval Nicholaus Riess, a zvěst, se kterou přiběhl, záhy otřese celým městečkem. O smrti se nežertuje, a tak se někteří z lidí vypravili na místo, které jim jejich stále ještě nový soused označil. Naskytne se jim hrůzný pohled. Učitel, skladatel hudby, otec mnoha dětí s podřezaným hrdlem. Zakrvácenou břitvu ještě drží v tuhnoucí pravici a všem je nad slunce jasné, že odešel ze světa vlastní rukou.
V tehdejší době, před dvěma stoletími, společnost stále ještě sebevrahy pohrdala. Sebevražda byla pokládána za vzdor proti Bohu, jako svévole, která měla překazit Boží plán s člověkem. Sebevrah byl tedy pohřben bez obřadu, v pusté části zrušeného hřbitova, kde práchnivěly kosti lidí, které usmrtil mor. Měl vlastně štěstí, o století dříve by jej zřejmě zahrabali na místě. Tím nešťastníkem byl Jakub Jan Ryba. Ano, ten Ryba, jehož Česká mše vánoční je oblíbená dodnes.
Jakub Jan Ryba se narodil v říjnu 1765 v Přešticích. Byl velmi nadaný, již v osmi letech ovládal hru na klavír, housle i varhany. Možná, že vás nyní napadne srovnání s Mozartem. Každé přirovnání kulhá, a to platí i zde. Ryba studoval později na piaristickém gymnáziu a pozvolna se měnil v polyglota. Kromě češtiny a samozřejmě němčiny, ještě mluvil francouzsky, italsky, latinsky a řecky. Studoval filozofii. Měl nakročeno ke skvělé kariéře. Následující nešťastná léta jsou zřejmě výsledkem Rybova vnitřního nastavení.
Submisivita, hraničící s masochismem, v kombinaci s naprosto nepřiměřenou poslušností a podřízeností k rodičům. Že přeháním a nic o jeho osobnosti nevím? Ruku na srdce. Ovládáte šest nebo sedm jazyků, řadu hudebních nástrojů, filozofii, symbol moudrosti, a zahrabete se jako pomocný učitel v Mníšku? Nebo později, jako učitel v Rožmitálu, kde prožijete celý život? Je před vámi otevřený celý svět a zahodíte tuto životní šanci, kterou dává osud často jenom jednou.
Jakub Jan Ryba se v roce 1790 ožení, zplodí třináct dětí a dře bídu s nouzí. Šest dětí mu zemře, zřejmě na nemoci, hlady to zcela jistě nebylo. Sbírá lidové písně a sestavuje je do sborníků. Pak přijde rok 1811, a s ním státní bankrot. Války s Napoleonem lezou do peněz. Rybova finanční situace je naprosto zoufalá. Vstává i lehá s myšlenkami, jak sehnat pár krejcarů navíc. Lidská duše je však stále záhadná a nevyzpytatelná. V době největší bídy vytváří dílo, které je nesmrtelné. Českou mši vánoční, protože byl přesvědčen, že latinský zpěv nemůže nikoho hluboce oslovit.
Znáte to jistě také, když se na vás valí nepříjemnosti zprava i zleva. Obyčejně je ustojíme, protože dlouho netrvají. Jakub Jan Ryba prožíval tyto situace každý den, týden za týdnem, rok za rokem. Nedokázal se vzbouřit. Léčit své deprese alkoholem? Manželka, fyzicky vyčerpaná mnoha porody, dopis od syna, který hladoví na studiích. Ve spíži pavouci a prach. Směšný plat, který zdaleka nestačí. Bolestivé hemoroidy, neléčené, protože na doktory prostě nejsou peníze. Poslední kapkou v poháru je místo, kde by měl najít útěchu. Místní farář mu oznamuje, že varhany jsou už natolik rozladěné, že na nich už nic nezahraje. Ryba se usměje. Studuje svého oblíbeného filozofa Senecu, a vezme si z něho příklad. Neotevře si žíly na rukou v lázni, na Neronův příkaz, ale podřízne si hrdlo. První mohylu na místě jeho konce postaví lesní dělníci až o čtyřicet let později. Až tedy zaslechnete skladbu. Hej mistře, vstaň bystře, zkuste jejímu tvůrci věnovat tichou vzpomínku.
