Sopka Laki, která dala jméno 25 kilometrů dlouhé řadě sopek Lakagígar, o sobě dala vědět již na jaře 1783, kdy se nad jižním Islandem objevil oblak namodralého kouře, jehož vznik si nikdo nedovedl vysvětlit. Na počátku května námořníci plachetnice, která plula kolem jižního pobřeží ostrova, tvrdili, že se v horách objevilo několik ohnivých sloupů stoupajících vzhůru. Pak se z ničeho nic rozvodnila říčka, která protékala kolem vesnice Kirkjubæjarklaustur. Špinavá a páchnoucí voda zaplavila a znehodnotila pastviny kolem ní.
Několik dnů před erupcí došlo k celé řadě zemětřesení a 8. června 1783 k erupci způsobené přehřátou párou, která způsobila v zemi 40 km dlouhou trhlinu. Žhavá láva se potom dostávala do styku s vodou z povrchu, ta se měnila v páru a následovalo zvýšení tlaku v podloží a několik velmi silných explozí. Láva během nich čtyřmi nebo pěti otvory proudila na povrch, a to až do výšky 800 až 1500 metrů. Celkový objem vyvržené lávy se odhaduje na 15 km3. Tím se zároveň dostalo do ovzduší ohromné množství pevného materiálu spolu s oxidem siřičitým, který vítr roznesl po celé zeměkouli. Následky byly katastrofální.
Ve Velké Británii nastalo tzv. písečné léto, nazvané tak podle spadlého sopečného prachu. Materiál vyvržený ze sopky se dostal až do stratosféry, tj. do výšky 11 až 50 km nad hladinou moře, zabránil pronikání značné části slunečního záření na povrch Země a způsobil tak znatelné ochlazení. Následovala krutá zima a v následujících letech nevyzpytatelné počasí, jaké nikdo nepamatoval. Suchá, dusivá mlha páchnoucí sírou, postihla nejprve Velkou Británii, pak Francii a posléze celou Evropu. Lidé si stěžovali na bolesti hlavy, pálení rtů a vysychání sliznic. Dýchací potíže provázely vysoké horečky, jejichž následkem byla četná úmrtí.
Erupce sopky pokračovaly až do 7. února 1784, ale už s menšími výlevy lávy. Současně s Laki došlo k erupci další sopky Grimsvötn, která patří k nejaktivnějším na ostrově a sopečný materiál vyvrhovala až do roku 1785. Do atmosféry se tehdy uvolnilo odhadem přes 120 milionů tun oxidu siřičitého a další desítky milionů tun chloru a fluoru, což v celé Evropě způsobilo mlžný opar.
V českých zemích se sopečné erupce na Islandu projevily tak, že po dlouhé zimě, provázené vysokými mrazy a s velkou nadílkou sněhu přišla 24. února 1784 náhlá obleva provázená deštěm. Ohromné množství vody se samozřejmě nemohlo vsáknout do země a nastala povodeň, která postihla i Prahu. Vltavou tehdy protékalo 35 x víc vody než obvykle, a navíc v ní plavaly ještě ledové kry. Ty dokonce strhly i jeden pilíř Karlova mostu. Rovněž v létě panovalo v Čechách neobvyklé a nepředvídatelné počasí.
Na Islandu samotném byl největší pohromou fluor ve vzduchu. Otrávil mnoho lidí, kteří se ho nadýchali, a zvířata na pastvě, která ho sežrala spolu s pící. Odhaduje se, že celkem zemřelo asi 25 % jeho obyvatel, 80 % ovcí a 50 % skotu a koní. Pro případ, že by sopečné erupce pokračovaly, uvažovala dánská vláda, pod níž tehdy Island spadal, o evakuaci jeho veškerého obyvatelstva.
Tato erupce vstoupila do obecného povědomí na Islandu tak, že jeho obyvatelé tvrdí, že když na ostrově vybuchne sopka s dlouhým jménem, jako byla Eyjafjallajökull v roce 2010, tak se nic moc neděje. Ale až se probudí sopka s krátkým jménem, že to bude katastrofa, což potvrdila právě Laki.
Pokud by sopka jejího kalibru vybuchla dnes, nastala by „vulkanická zima“, která by těžce poškodila, ne-li zlikvidovala naší vyspělou civilizaci. Šanci na přežití by měly ty kultury, které žijí primitivněji a nemají tolik moderních vymožeností – nepřišly by o tolik jako my. Další nebezpečí tkví v tom, že když jedna sopka obnoví svou činnost, může „probudit“ další, přesně, jako to udělala Laki. Největším nebezpečím by potom byl výbuch supervulkánu, tj. sopky schopné uvolnit 1000 km3 sopečného materiálu. Jedna taková se nachází v Yellowstonském parku, jak moc se u ní ale schyluje k erupci nedokážou zatím odhadnout ani sami vulkanologové.
